Polipenské čekání na spásu
Polipenské čekání na spásu | |
---|---|
Author | Pavel Mörtl |
Date | 2000-01-10 |
Source | Českobudějovický deník |
Genre | tisk |
Respondent |
Názor / Bude areál na Smrčině spolu s přemostěním jezera spásou pro tamější obce?
Lyžařský areál a lanovka na Smrčině, přemostění lipenského jezera, těžba dřeva v první zóně NP Šumava, to byla aktuální "šumavská“ témata loňského roku. Stále chudý kraj kolem Lipna dává tamním lidem určitou ekonomickou jistotu pouze po dobu letních měsíců. Myšlenky využít pro rozvoj také nedotčený jižní břeh jsou svým způsobem logické. Zvlášť silně zaznívá názor vybudovat na svahu Smrčiny poblíž Horní Plané lyžařský areál jako obdobu Hochfichtu.
Jeden z podpůrných argumentů mluví o tradici lyžařského sportu. Obnovení bývalých aktivit by mělo skýtat záruku, že mikroregion se dále rozvine. O tom konečně představitelé obcí nejen mluví, ale snaží se také konat.
V jižní části Šumavy se začalo lyžovat už před první světovou válkou a v roce 1922 se uskutečnil první závod na trase Smrčina – Plešné jezero. Objekty bývalé sklárny v Josefově Dole posloužily v roce1930 k vybudování hotelové ubytovny a o něco později začal pod Smrčinou provozovat hotel jistý pan H. Springer. Lyžaři – skokané si postavili pod Plešným jezerem koncem dvacátých let dřevěný můstek a skutečné sjezdové závody zažila Smrčina v zimě 1934 (trať údajně měřila neuvěřitelných 2,5 kilometru).
Terén využívala také armáda ke sportu i výcviku. Byli to příslušníci 5. pěší divize z Č. Budějovic, kteří jeli dálkový závod už roku 1924.
Současní lyžaři potřebují mnohem, mnohem víc
Dnes je ovšem lyžování o něčem docela jiném, čehož dokladem je právě vzpomenutý rakouský Hochficht, postupně budovaný sousedy od roku 1966. Kdo za plné sezóny projel oblast Hochficht-Schöneben, má představu o tom, jak fungují tamní sportoviště, restaurace, parkoviště, servis. Vše tam stojí a padá s poskytováním komplexních turistických služeb.
Netřeba pochybovat o tom, že kdyby byl postaven most přes jezero, otevřen trvale dnes mimo celní hraniční přechod Kyselov – Aigen a naše strana v úrovni služeb sahala alespoň nad kolena té rakouské, lyžaři z druhé strany by se jen hrnuli.
Jakkoli je dnes Smrčina, pokud jde o les, výrazně poškozena, nejsem si jist, co s přírodou udělá tak náročná stavba, jakou sjezdovka určitě je. Terénní úpravy, přívod elektřiny, rozvod vody pro sněhová děla, objekty lanovky, stožáry, parkoviště, WC, občerstvovací místa, servis, úschovny atd. Je toho rozhodně dost, tím spíše, že se mluví v tzv. maximální variantě o ploše 23 hektarů zabraných ploch.
O běžkaře nikdo nestojí
Bohužel jsem zatím nic neslyšel o tom, že by se budovaly i trasy pro běžkaře. Pravda, ti si dnes mohou sklouznout kolem Schwarzenberského plavebního kanálu od Jeleních Vrchů až ke Zvonkové (bratru nějakých 12 kilometrů), ale s udržováním stop to zatím není nijak vynikající (když dojdou peníze na benzín). Turista – běžkař není z podnikatelského hlediska považován za toho plnohodnotného potencionálního návštěvníka. Všechno své si vozí s sebou a nehodlá setrvávat na jednom místě déle. Je tudíž stejně nezajímavý jako cykloturista. Asi i proto na zmíněné trase nenajdete (zatím) třeba nejjednodušší nádoby na odpadky.
Podle některých výstavba smrčinské sjezdovky dokonce zabrání tomu, aby lesního porostu zbavená část Smrčiny tj. ta vytěžená první zóna, neskončila vlivem vodního splachu v jezeře. I to může být argument, chceme-li ho mít. Každopádně Smrčina ale není jenom kopcem s ne zcela souvislým porostem stromů, na čemž má svůj hlavní podíl pán tvorstva a chce-li tam konat své technické fígle, měl by tak činit maximálně obezřetně. Ve svém vlastním zájmu.