Postkomunistická recidiva řádí v národním parku

Postkomunistická recidiva řádí v národním parku
Author	Radovan Holub
Date	1999-07-31
Source	Českobudějovický deník
Genre	tisk
Respondent

Konflikty / „Národní park Šumava založil svou existenci na exploataci toho, co by měl ochraňovat.“ Americký ekolog Boyd Evison, 1994.

Americký ekolog Boyd Evison publikoval roku 1994 dlouho utajovaný text, v němž na základě svých zkušeností v různých národních parcích radil neřešit problémy s kůrovcem další těžbou. Upozornil, že brouk napadá pouze oslabené porosty se špatnou genetickou skladbou, přičemž těžba mu situaci jen ulehčí, protože les se ještě víc otevře a oslabí.

Etiketní podvod

Tehdy byla Evisonova teorie víceméně tolerována, pracovníci lesního provozu však začali hrát v NPŠ přesilovku a podobnými teoriemi se cítili existenčně ohroženi. Jestliže ještě v roce 1993 se otevřeně mluvilo o schválení zákona o parcích, podle něhož by na těchto cenných územích neplatil lesní zákon, ale kritérium ekologické únosnosti, mají dnes politickou podporu stoupenci exploatace lesa. Ročně vyvezou z lesa za sto padesát až dvě stě padesát miliónů korun dřeva, o dotacích na provoz a zalesňování nemluvě. U mezinárodních institucí dostal hanlivý přídomek „etiketní podvod“, takže region a obce nemohou čerpat dotace pro rozvoj ze strukturálních fondů Evropské unie.

Tenkrát ...

Jako sci-fi působí dnes dobová zpráva NPŠ z 10. 5. 1993. Píše se v ní: „Tragédie lesů Krušných a Jizerských hor i Krkonoš se na Šumavě neodehraje. Poškozené lesy těchto hraničních hor byly pečlivě a velice rychle likvidovány ... Nejprve se připravila veřejnost, že se v lese nedá nic jiného provést než radikální zásah. Potom následovaly průzkumné lety nad územím určeným k likvidaci. A pak prst ukázal a spoušť začala. Nasadila se těžká mechanizace a hrdinové radikálně zasahovali, vznikaly rozsáhlé holiny, které se 'zalesňovaly' a bezúčelně letecky vápnily ... Rozhodně nechceme a nebudeme rozšíření lýkožrouta smrkového podceňovat, ale nedopustíme dokončení komunistického scénáře socialistického lesnictví.“

... a dnes

V srpnu 1993 park skutečně převzal lesy a lesní provoz se všemi pracovníky a technikou v dobré víře, že provádí zákonnou věc a že hospodářské využívání lesů bude v parku zastaveno. O rok později však bylo dosazeno nové vedení a park podlehl lesnickým praktikám. Ekologové spor o park prohráli. Na všechna vedoucí místa nastoupili lesníci a významným finančním zdrojem parku se stala těžba dřeva. Dnes se představa, že by park nemohl těžit, stala noční můrou managementu.

V lesích parku řádí postkomunistická recidiva se všemi průvodními znaky totalitního myšlení. Po několikeré změně ve vedení parku se ministerstvu životního prostředí podařilo roku 1994 dosadit za ředitele obratného praktika Ivana Žlábka, který umí o kalamitě mluvit s lítostí v hlase, ale obratem ruky zdůvodní jakoukoli kalamitní těžbu, erozní rýhy po těžké mechanizaci a holiny a ještě se dokáže tvářit jako ochránce šumavských lesů. Turisté mají absolutní zákaz vstupu do rozsáhlých částí parku s odůvodněním, že „cesta končí v 1. zóně“. V uvedených oblastech však pracuje těžká mechanizace včetně lesních kolových traktorů a lanovek.

Dvě pravdy

V Národním parku Šumava se střetávají dva pohledy na les, který tvoří 80 % plochy parku. Pohled lesníků a pohled ekologů. Ti první tvrdí, že pokus s ponecháním vývoje kůrovce na přírodě na tak rozsáhlém území je trestuhodným riskováním, zanedbáním péče o svěřený majetek a zločinem proti přírodě. Varují před obrovskými plochami uschlých stromů a tvrdí, že kůrovec se rozšíří do okolních smrkových monokultur. „Les je národním bohatstvím a jeho zničení je stejně závažné jako vytunelování banky,“ říká lesní odborník Jiří Pucholt.

Ekologové argumentují, že větrné a sněhové polomy spolu s kůrovcovými kalamitami jsou metodami přírody, jak z nestabilních obhospodařovaných lesů nechat vzniknout stabilní přírodní les – pro příští generace. Říkají, že dobré úmysly lesáků dláždí cestu do pekel. Za peklo však nepovažují uschlý les, nýbrž obrovské holiny, vzniklé v boji s kůrovcem. Podle nich nám „majetek přírody“ nikdo do opatrování nesvěřil a příroda od nás potřebuje jediné: abychom jí konečně dali na chvíli pokoj.

Nejsme vlastníky přírody

„Rušením přirozených procesů se člověk dostává do konfliktu s přírodou, což vede k neustálému zhoršování stability životního prostředí pro všechny živočichy, a tedy i pro člověka,“ říká lesník – ekolog Karel Kaňák, jenž musel před časem opustit správu parku. „Sucho a některé další faktory zdecimovaly lesní porosty. Proto se na ně vrhli paraziti. Rozmnožení kůrovce je důsledkem, nikoli příčinou tohoto stavu. Jeho atak bude pokračovat, dokud nemocné porosty nevyčistí. Pokud zničíme kůrovce, nastoupí jiní paraziti a dokončí to, co kůrovec započal.“

Někteří odborníci tvrdí, že kdyby Kaňákova teorie bývala byla důsledně uplatněna v praxi parku, je dnes kalamita mnohem kratší, protože mohli včas nastoupit přirození likvidátoři kůrovce a místo holin by dnes v parku byly lány suchých stromů, avšak s masivním přirozeným zmlazením pod nimi. Čím víc mrtvých stromů, tím rychleji probíhá jejich přirozená likvidace a z tlející organické hmoty na zemi vzniká nový les – jiný než ten smrkový, na který jsme na Šumavě zvyklí a který se snadno hospodářsky využívá. Mezi suchými stromy přežijí silnější jedinci. „Přeživší stromy by založily novou populaci, kdyby je člověk neskácel. Takový je evoluční mechanismus planety,“ říká Kaňák.

Ekolog a vedoucí programu Lesy Hnutí Duha Jaromír Bláha tvrdí: „Případy, že by se nějaký hmyz množil donekonečna, existují jen ve sci-fi. Každá gradace hmyzu má svůj počátek, vrchol a konec. Aktivními zásahy hubíme vždy jen část populace a část nám uniká. Tím kůrovci paradoxně pomáháme, protože prodlužujeme první část gradační křivky. Jeho populaci tím vyzdravujeme, protože chráníme před vyvrcholením, které znamená zlom.“

Německá cesta

I v sousedním Národním parku Bavorský les nebylo prosazení progresivních idejí jednoduché. Park si sice postupem času vysloužil několik mezinárodních a evropských ocenění, ale zakladatel parku Hans Bibelriether přiznává, že po vyhlášení parku roku 1970 měl chmurné myšlenky. Občané mluvili o zeleném jhu a říkali, že na území parku se od nepaměti hospodařilo. Přirozeně uschlým nepůvodním a oslabeným porostům říkali „strašidelný les“. Požadovali jejich vykácení a nové zalesňování.

Bavorský premiér Edmund Stoiber a bývalý ministr lesů Reinhold Bockelt však bavorský park politicky zaštítili. Ministr při slavnostním otevření nové části parku 1. 8. 1997 ocenil „vznik jedinečného přírodního území, které se stane dědictvím pro příští generace“, zároveň se však vyslovil pro intenzivní dialog s odpůrci parku v zájmu záchrany unikátní myšlenky ve střední Evropě. Park byl nakonec potvrzen ve své dosavadní formě, jen v rozšířené části se bude proti kůrovci omezeně zasahovat do roku 2017 v oblasti Falkensteinu a Roklanu. Celých 75 % plochy parku zůstane jako dosud bez zásahu. Umělé výsadby budou prováděny jen pokusně na malých demonstračních plochách.

Turisté a politici

Roku 1998 zjistila Česká inspekce životního prostředí, že v některých lokalitách Národního parku Šumava došlo vlivem drastických těžeb k nezvratným změnám přírodního prostředí. Správa parku argumenty inspekce zlehčila a označila za hlavní škodnou turisty, zejména ty na kolech. Jsou prý arogantní a neukáznění. Jeden „arogantní“ cykloturista se například snažil dopídit, proč v oblasti, kam nesmí vstoupit lidská noha, zejí hluboké černé rýhy po traktorech a proč v klidové zóně parku létají dva vrtulníky a parkují luxusní automobily s pražskými značkami, údajně patřící pracovníkům lesního provozu.

Kauza „kůrovec na Šumavě“ je politikum. Politici, které bere správa parku jen po schválených ukázkových trasách, hovoří po návratu o tom, že oslabený les se sám neubrání. Prohlížejí si park jen z oken automobilů a používají stejné naučené fráze – jako kdyby správa parku měla k dispozici katechismus, jímž přesvědčuje vlivné osobnosti o své lesnické pravdě. Dělá to natolik efektivně, že někteří za hlavní škodnou považují ekology; Karel Machovec dokonce hovoří o „fundamentálně ekologicky fašistickém postoji“. Kůrovec se stal politickou rozbuškou v nitru šumavských hvozdů.

Bezprecedentní akce

Ředitel parku Ivan Žlábek na jedné straně hovoří o „aktivní ochraně lesa“, ale na druhé o „zodpovědném zvážení funkce lýkožrouta v přírodním ekosystému“. Nechává si otevřenou cestu k lesákům i k ekologům. Za jeho zády však čekají jiní, mnohem militantnější. Chtějí lýkožrouta vymýtit za každou cenu, hlava nehlava, les neles, ať to stojí co to stojí.

Například náměstek ředitele parku Vladimír Zatloukal na začátku letošního roku prosadil zvýšenou intenzitu asanací i v 1. zónách s tím, že prodlužování kůrovcové kalamity není politicky únosné. Zatloukal tvrdí, že skácí-li se dnes postižené části porostů prvních zón, cenná území se zachrání. Většina odborníků však varuje, že vykácením stovek smrků vyznačených například v Trojmezenském pralese přijdeme o celý prales s cennými klimaxovými smrčinami. Zatím se razantními zásahy kalamita vždy prodloužila. Zalesňováním holin vzniknou opět umělé stejnověké porosty, které se za osmdesát až sto dvacet let stanou opět obětí kůrovce. Pád dosud nedotknutelného bezzásahového území v Národním parku Šumava je bezprecedentní akce.