Proč dva návrhy zákona o Národním parku Šumava

Proč dva návrhy zákona o Národním parku Šumava
Author	Miroslav Máče
Date	2001-06-11
Source	Právo
Genre	tisk
Respondent

Miroslav Máče, poslanec za ČSSD

Ohlas na článek

Přestože nejsem politikem, který prostřednictvím tisku přesvědčuje občany o své pravdě, musím reagovat na článek „Duha: zmenšení parku by bylo skandální„ uveřejněný v tomto listě 1. června 2001. Nejprve popíši historii vzniku zákona a poté jeho některá řešení vztahu parku a obcí. Nad zákonem o Národním parku Šumava jsem začal pracovat na začátku tohoto roku. První jeho verze jsem konzultoval se správou parku. Po vzájemné diskusi se správou a ministerstvem životního prostředí jsem dospěl k páté verzi, kterou jsme spolu s kolegy Filipem a Ambrozkem předložili 29. března ve Volarech starostům obcí na území parku. Tomuto setkání byl přítomen i ministr životního prostředí Miloš Kužvart. V dalších měsících byl návrh zákona několikrát přepracováván až do deváté verze, kterou jsme předložili starostům a zástupcům jihočeského zastupitelstva, konkrétně vicehejtmanovi Jiřímu Vlachovi, k diskusi dne 11. května opět ve Volarech za přítomnosti představitelů ministerstva životního prostředí v čele s ministrem Kužvartem. Obou setkání se zúčastnil i starosta Nové Pece Jan Jelen. Jeho tvrzení, že „každopádně odmítám tvrzení poslance Máčeho, že svůj návrh konzultoval se starosty obcí„, je lží nehodnou starosty takové obce, jakou je Nová Pec. Na návrhu zákona by bylo možné pracovat dále, zejména s nevládními ekologickými organizacemi, kdyby 17. května neodevzdali poslanci Vlach, Zajíček a Kalousek svou verzi zákona o Národním parku Šumava, jejíž obsah nikdo z nás neznal. Jsem přesvědčen, že mé předchozí verze, které jsem v minulých měsících poskytl širší veřejnosti, byly dostatečným zdrojem k vytvoření jejich specifické verze. Tentýž den jsme museli odevzdat svoji devátou verzi k projednávání v parlamentu, přestože mohla být ještě dále dotvářena širší veřejností. Pokud bychom tak neučinili, pak by naše verze nemusela být ve Sněmovně vůbec projednávána. Verze, kterou jsem předložil se svými spolupracovníky, nebrání obcím v jejich rozvoji. Obce mohou z parku vystoupit na základě svého rozhodnutí v místním referendu. Území takto vyňatá z národního parku zůstávají součástí Chráněné krajinné oblasti Šumava. Správa parku dle našeho návrhu zůstává příspěvkovou organizací. Pokud by se stala výhradně správním úřadem, pak není jasné, kdo by hospodařil s lesy v parku a jak velký by z tohoto hospodaření měl zisk. Nedorozumění ohledně Plánu péče národního parku neřešíme ve prospěch majitelů lesů změnou zákona č. 14/1992Sb., o ochraně přírody a krajiny, jak to činí druzí navrhovatelé, ale zmocňujeme radu národního parku k tomu, aby svými usneseními, případně i prostřednictvím ministra životního prostředí, nutila ředitele parku k většímu prosazování zájmu obcí na území parku. Otázku zákazu či povolení sjezdových tratí na území parku předáváme výhradně do kompetence ministra životního prostředí. Těžbu dřeva v parku za účelem prodeje ztěžujeme tím, že veškeré dřevo v lesích zařazených do první zóny a část dřeva z druhých zón musejí být ponechány v lesních porostech na území parku. V lesích, které nejsou ve vlastnictví státu, připouštíme jejich trvalé obhospodařování. Naší snahou při všech jednáních jak se starosty obcí na území parku, tak s orgány ochrany přírody bylo hledání kompormisních názorů obou stran v podmínkách tíživé atmosféry vyvolané rozpory obou stran ve věci Plánu péče národního parku. Jednali jsme klidně, bez emocí a také bez přítomnosti tisku a sdělovacích prostředků, a to proto, abychom tuto problematiku neučinili nástrojem politického soupeření. Zdali se nám jednání zdařila, musí posoudit poslanci parlamentu a široká veřejnost.