Pyrrhova vítězství zelených

Pyrrhova vítězství zelených
Author	Dušan M. Spáčil, Tamara Dobrovolná
Date	2000-06-23
Source	Květy
Genre	tisk
Respondent

Nepovedené návraty k přírodě

Ochránci přírody jsou ve filmech a románech obvykle kladnými hrdiny. My jsme se však setkali s několika případy, kde hráli ekologičtí aktivisté roli spíše opačnou. Právem? Posuďte sami.

Robert Kozák kdysi studoval jadernou fyziku. Pak v něm zřejmě promluvil hlas krve předků a vrátil se k zemědělství. Asi to bylo dobře. Na troskách státního statku dokázal vybudovat úspěšnou farmu. A patrně právě proto, že je nejen sedlák, ale i nad jiné velmi vzdělaný hospodář, zabývá se ekologickým zemědělstvím. Ekology však prý moc rád nemá.

Krávy to uměly líp?

„Říkáte to nepřesně,“oponuje Robert Kozák, když dorazím na jeho statek nedaleko hranic. Zatímco mě provádí čisťoučkými chlévy s kravami jako z holandské dobytčí burzy, vysvětluje mi, že skutečných ekologů, schopných vidět přírodu i lidi ve veškerých souvislostech, si naopak velmi váží. „Bohužel všichni takoví nejsou,“tvrdí Robert Kozák. Existují prý i takoví, kteří v přírodě nadělají víc škody než užitku. „V jednom našem mokřadu –už před pár lety –objevili například místní ochránci přírody chráněnou rostlinu, rosnatku okrouhlolistou.“Rostla tam navzdory tomu, že se tam po desetiletí pásaly krávy a že se tato louka pravidelně sekala. Ekologové hned zakázali na toto místo dobytek vyhánět a provádět tam senoseč. „Zarostlo to plevelem a březovým porostem a vzácná rostlina vymizela! Ona totiž ta rosnatka žila s dobytkem v jakési symbióze –její výtrusy se nejlépe uchycovaly právě ve stopách krav. Bylo to i logické: krávy se bořily a vynášely nahoru bahno, ve kterém se rosnatce dařilo. No, pár měsíců po tomto ochranném opatření rosnatka zmizela. Milí ekologové se ale nedali. Připravili akci za desítky, možná statisíce korun; přijely traktory a vykácely se břízy. Nakonec ekologové udělali takzvané narušení drnu –bagrem tam vyhrabali čtvercová,jezírka`, která vypadají jako výkop na žumpu. Prý to pomůže!“Robert však připouští, že drahé a nesmyslné budování „žump na rosnatku“je místní specialitou. „V jiných okresech naopak dávají ekologové zemědělcům dotace za to, že tyhle mokřady spásají!“

Klostermannovo svědectví

Prodíráme se mezi keři. Mělo by tu být lesní pološero, ve skutečnosti máme však nad hlavou modré nebe. Jdeme totiž místem polomu. Pan Řehoř, hajný z Kvildy, nás vede za svými podřízenými, kteří kousek odtud likvidují padlé stromy. Je ovšem zřejmé, že pruhy hvozdu, ve kterých chybějí vzrostlé smrky, pomalu zarůstají. „Za deset nebo patnáct let tu už bude nový les,“říká nadějně náš průvodce. Potíže s polomy a kůrovcem tady prý vůbec nejsou nové. „Psal o tom už spisovatel Klostermann –už v osmdesátých letech minulého století tu muselo padnout na dvacet tisíc hektarů.“Právě proto tu vyrostly lesy, které tvoří stejné, nějakých 120 let staré smrky; tedy momentálně přímo pochoutka pro kůrovce. Pan Řehoř to však dávným kolegům nemá za zlé: „Oni potřebovali ty holiny rychle pokrýt –a jiná rychle rostoucí dřevina nebyla k dispozici!“Ptám se ho i na dobu loňské blokády, kterou na hoře Trojmezná drželi ekologové z Hnutí Duha. Krčí rameny: „To víte, že nám to zkomplikovalo situaci! Ale nejhorší je, že to jsou lidé, kteří tak jako my tvrdí, že jim jde o zdejší přírodu. A přitom se s námi nemůžou dohodnout!“

Boj skončil, les je zničen

Tady v Národním parku Šumava opravdu stáli loni ochranáři proti ochranářům. Radikální ochránci přírody se od 21. července loňského roku připoutali k umírajícím stromům, které chtěla správa Národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava kvůli zastavení šíření kůrovce porazit. Letos se podobná demonstrace patrně konat nebude. Správa parku totiž oznámila, že v letošním roce se zásahy na Trojmezné neuskuteční. Zdánlivě tedy zvítězila Duha. „Ve skutečnosti však vývoj dal za pravdu spíše odborníkům, kteří prosazovali radikálnější zásah,“tvrdí tiskový mluvčí Správy národního parku a CHKO Šumava Zdeněk Kantořík. „Důvodem naší letošní pasivity není totiž to, že by se situace dala do pořádku. Naopak, les už je natolik zničen, že se s ním prakticky nedá nic dělat!“Zatímco loni bylo totiž zapotřebí porazit jen několik desítek stromů, dnes je napadení tohoto pralesa mnohonásobně větší. „Dřevorubecký zásah by tudíž letos musel být už takový, že by Trojmeznou prakticky oholil –a otevřel cestu větru, který by patrně v bouřlivých měsících dílo zkázy dokonal!“

Dva se perou a...

Přesto pan Kantořík ekologickým aktivistům jejich loňský postoj příliš nevyčítá: „Byl to složitý problém, i na správě parku se našli odpůrci kácení!“Lidé z Národního parku Šumava proto nemají kolegům z radikálních hnutí za zlé ani tak jejich angažovanost proti kácení jako spíš to, že zvolili tak konfrontační způsob. „Takové mediálně sledované konflikty nejsou dobrým signálem pro veřejnost,“říká Zdeněk Kantořík. „Nahrávají třetímu –mocné lobby, které jde na Šumavě jen o surovinu: kubíky a kubíky dřeva!“Mluvčího národního parku také mrzí, že ekologičtí aktivisté občas dogmaticky trvají na abstraktních pravdách –když je ve skutečnosti zapotřebí řešit akutní, zcela praktické problémy. „Ekologičtí radikálové v oblastech bezzásahových oblastí lesů jednoznačně hájí stanovisko, že příroda se prý má nechat být, aby si pomohla sama. Že prales musí normálně zemřít, aby se mohl znovu zrodit. My s tím v principu souhlasíme, připomínáme však, že jde i o to, aby ten proces nebyl tak strašně rychlý. Když je hvozd starý dvě stě padesát let (nebo i,jen` sto dvacet roků) a zemře za pět, nestačí se podrost tolik vyvinout, aby vyrostl ve skutečný plnohodnotný les!“

Vracet se? Ale kam?

Tezi ortodoxních ochránců, že obnova přírody je záležitostí jí samé, odmítá i František Havránek, vědecký pracovník Ústavu pro výzkum lesních ekosystémů. Říká také: „Příroda se stále vyvíjí a vyvíjela se odedávna! Někteří z ochránců jako by tuto skutečnost nebrali na zřetel.“Inženýr Havránek také upozorňuje na povrchnost požadavků některých ekologických aktivistů. „Nedokážou ani odpovědět na otázku, do jakého stavu chtějí přírodu vrátit. Máme vrátit přírodě podobu, kterou měla za vlády Josefa II., kdy u nás, kromě pár kusů chovaných v oborách, byla vyhubena divoká prasata? Ta se ovšem zpět do přírody vrátila. Stalo se tomu v období druhé světové války, kdy fronta blížící se z východu pustošila oplocení obor a zvěř před sebou tlačila. Na návrat divočáků do přírody ovšem doplácíme ještě dnes. Nedokážeme snížit jejich stav do té míry, aby nepáchali škody na polích a aby přestali být nebezpečnými přenašeči prasečího moru. Na druhé straně se divokým prasatům nedá upřít přínos v lesích, kde vyrývají a ničí škodlivý hmyz ploskohřbetku. Nebo se snad máme vrátit do doby před šedesáti a více lety, kdy naši předkové zcela změnili přirozené prostředí lesů tím, že na místě původních smíšených porostů vysazovali smrkové monokultury, v nichž poté začala zvěř páchat škody, které nikdo nepředvídal? Člověk vyrobil umělé životní podmínky spárkaté zvěři, tedy i jelenům. Ti jakoby na oplátku ničí až šedesát procent sotva vzrostlých stromků. Proto se stavy jelenů snižují. Vysazují se smíšené lesy. Bude ale dost zvěře za třicet nebo čtyřicet let, kdy z doubků, boučků a boroviček vyrostou velikáni? Má člověk víc chránit les, nebo jeho obyvatele?“ptá se inženýr Havránek.

Starosti s kozami

Příkladem snahy ochranářů s rozporuplným dopadem, který ještě nenabyl konečné podoby, je podle Františka Havránka i osud koz bezoárových. Zvířata původem z ostrova Kréty k nám byla dovezena počátkem padesátých let a pro myslivecké využití vysazena v pálavské oboře, která se posléze stala součástí přírodní rezervace. Ochráncům přírody vadilo, že koza spásá tamní rostlinstvo. Při tažení o vymístění koz bezoárových z Pálavy opomněli fakt, že se v této krajině stepního charakteru pásla zvířata od pravěku. Před zhruba pěti lety dosáhli svého. Kozy byly přestěhovány do obory Vřísek u České Lípy, kde se přizpůsobily tvrdším klimatickým podmínkám. Ovšem ne zcela –jejich přírůstek se snížil. Již dnes je patrný dopad vymístění koz na prostředí, Pálava zarůstá. Stále hlasitěji zaznívají úvahy o tom, že by se tu za úplatu pásly domácí kozy a ovce. Ale kvalita pastvy pro tato zvířata nedosahuje potřebné úrovně. Na veřejnost dokonce prosákla nepotvrzená informace, že kdosi si nevěděl se zdejší rozbujelou flórou rady, a tak ji raději polil naftou. Kamzík, který u nás žije ve svébytném společenství v Jeseníkách, také nepatří k původním zvířatům této oblasti. Přišel k nám z Alp. Řadí se proto mezi zvířata, na něž určitá skupina ochránců přírody má neměnný názor: nejsou původní, tedy škodí. „Kamzíkům se má za zlé, že spásají horské louky s tamní květenou. Jenže louky se stejně musejí sekat. A seno z nich se nevyužije,“konstatuje ing. František Havránek, který míní, že víc než kamzík nebo koza bezoárová škodí přírodě lidská neznalost.

Kdo zdržuje dálnici?

Rokycanskou třídu v Plzni 18. května letošního roku uzavřeli demonstranti. Takové akce obvykle pořádají právě ekologičtí aktivisté. Tentokrát však byli organizátorem uzávěry naštvaní plzeňští občané ze sdružení Dálnice a nejvíce spílali ekologům z organizace Děti Země, kterým mají za zlé, že zdržují výstavbu dálničního obchvatu kolem Plzně. Ti ovšem říkali, že za vše můžou obstrukce plzeňské radnice, která chce za každou cenu postavit ekologicky méně výhodnou variantu... Jak je to tedy doopravdy, kdo zdržuje plzeňskou dálnici? Přiznám se, že poté, co jsem si prohlédl obě trasy a pohovořil s některými z hlavních aktérů, mám pocit, že obě strany sporu mají kus másla na hlavě. Město a spol. například v tom, že si zřejmě pojistilo zamítnutí ekology preferované kratší varianty (KUO) tím, že umožnilo, aby byla tato potenciální trasa přehrazena vybudováním typické zbohatlické satelitní vesničky. Dnes by volba této trasy určitě znamenala konflikt s jejími novými rezidenty, případně i nemalé náklady s jejich „vyplacením“. Děti Země zase proti variantě SUK 2 používají argumenty, které sice znějí ušlechtile, ve skutečnosti jsou však pouhým zdržováním, neboť jsou docela dobře vyvratitelné. SUK 2 prý například „zbytečně poškozuje vrch Val, který tvoří regionální biocentrum.“(Val je ve skutečnosti pokryt hlavně náletovými keři bez větší hodnoty. Navíc dálnice má pod kopcem procházet tunelem. „Kde je ono krajinné poškození?“musí se zeptat laik.) Ekologové také tvrdí, že křižovatky varianty SUK 2 jsou nestandardní a nebezpečné! (Proč by ale nešlo křižovatky vyřešit jinak?) A tak dále.

Čas je rozhodující

Příznivci SUK 2 mají navíc prakticky stejně silné protiargumenty proti ekologické variantě. Plzeňský primátor Jiří Šneberger například argumentuje: „KUO je sice kratší, odřezává však plzeňskou lidnatou městskou část Černice. Díky tomu by potenciální dálnice přebírala roli místní komunikace –a tím by se stávala den co den hůře průjezdnou, brzdila by tranzitní dopravu i zatěžovala víc životní prostředí!“Ne, nechci být v této věci soudcem. Tvrdým faktem však je, že návrat k variantě KUO je nyní už prakticky nemožný. Nejen kvůli zmíněným novým vilkám, ale hlavně je „radniční“varianta mnohem dál, a tudíž se dá i rychleji realizovat. Děti Země přesto vyvolaly další kolo jednání o dálnici –a to dokonce tak, že podaly podnět poslední den... To je zřejmě také hlavní důvod, proč Děti Země byly vypískány na zmíněné demonstraci. Plzeňáky totiž v současné době zajímá na celé cause jediné: čas výstavby. Ať už není celé město den co den otřásáno stovkami kamiónů zastavujících na patnácti křižovatkách. Drobné nuance mezi variantami je už dávno přestaly vzrušovat. „Ať to vede třeba přes horoucí peklo, jen když to bude brzo!“řekl mi například výčepní v hospodě u autobusového nádraží. „A tohle není jen můj názor, to si myslí tak devět z deseti místních!“Napil jsem se plzeňského z půllitru, který přede mě postavil, a zeptal jsem se: „A co si myslí ten desátý?“–„To je buď někdo, kdo tam kolem té schválené trasy má zahrádku –tak tomu se ani nedivím; anebo je to nějaký ekolog –a ten ať je radši zticha!“Hlas lidu –hlas boží? No, je to možná nespravedlivé hodnocení. Ale přiznejme si, trochu si za to místní ekologové můžou sami.