S ředitelem NP a CHKO Šumava ing. Ivanem Žlábkem nejen o významných oceněních a blokádě

S ředitelem NP a CHKO Šumava ing. Ivanem Žlábkem nejen o významných oceněních a blokádě
Author	Miroslav Fuchs
Date	03.2000
Source	Časopis Šumava
Genre	tisk
Respondent	Ivan Žlábek

V loňském roce došlo k zatím nejvyhrocenějšímu protestu ekologických aktivistů proti postupu Správy v případě zásahů proti kůrovci. O výsledcích blokády, jak je prezentovali její iniciátoři a hlavní aktivisté, jsme informovali v minulých číslech. Jak se na celou situaci díváte v tuto chvíli, kdy tak říkajíc vyprchaly emoce a vychladly hlavy?

Nemusely ze mne ani vyprchávat emoce ani mi chladnout hlava, protože jsem se o celou záležitost nezajímal emotivně. Blokádu beru jako legitimní nástroj nevládní iniciativy v případě, že se jim nepodaří v jednání se státní správou prosadit to, co chtějí, ať již je to dobré nebo špatné. Zatímco státní správa má pro svá rozhodnutí oporu v zákonu, nevládní organizace už jinou cestu nemá, myslím si, že pokud nejde vyloženě o ohrožení lidských životů, pak je přístup s radlicí na buldozeru naprosto špatný. V samotném závěru se pak ukáže, že kus pravdy byl na obou stranách a jde jen o podíly pravdy a zda byla situace podle toho řešitelná či nikoliv. Byl bych samozřejmě nerad, pokud by se na základě blokády začalo hodnotit, zda stát selhal či nikoliv, zda má dostatek prostředků a zda byly využity, jestli zasáhly orgány činné v trestním řízení, a tak dále. Pochopitelně jsme museli podat trestní oznámení, poněvadž blokádou byly učiněny jisté přestupky a dost možná trestné činy, ale to už je na posouzení jiných. Jestliže jsme zachovali klidné hlavy, pak nyní musí jiný státní orgán, což je státní zastupitelství, vyhodnotit celý průběh.

Pokud jde o dopady blokády, musím říci, že lokalita byla z vybraných lokalit, kde se proti kůrovci zasahovalo, zřejmě nejproblémovější. Volba blokádníků byla tedy vcelku logická. Přístup aktivního řešení značně ovlivnila skutečnost, že vývoj v této lokalitě může výrazně ovlivnit vývoj na území našich nejbližších sousedů, tedy v Bavorsku a v Horních Rakousech. Na základě zkušeností z Modravska musíme mít na paměti, že naši sousedé v uvedené lokalitě mají hospodářské lesy a máme tedy povinnost, pokud nějakým způsobem ovlivňujeme vývoj i na jejich straně, vyřešit si situaci doma a nečekat, že ji vyřeší oni za nás. Nechci říci, že nebýt tohoto důvodu, tak by se na Trojmezné nezasahovalo, ale rozhodně by rozsah zásahu mohl byt jiný.

Důsledky blokády, pokud už jsme se jednou rozhodli zde zasahovat, musejí byt nutně takové, že zde došlo k nezpracování přibližně tisícovky stromů. Z těchto stromů brouk vylétne a bude záležet na zdravotním stavu okolních stromů, počasí, stupni parazitace a dalších přírodních vlivech, jestli bude napadených stromů pětkrát, třikrát tolik nebo méně. Obávám se jen, že části Trojmezenského pralesa přesáhnou inflexní bod, kde by ani nejzapřísáhlejší bojovník proti kůrovci nezasahoval, jako se nám to stalo v lokalitě mezi Mokrůvkou a Pytláckým rohem v roce 1995. S přibývajícím časem a rostoucími zkušenostmi můžeme říci, že problém řešitelnosti či neřešitelnosti kůrovcové kalamity je otázkou zdroje napadení. Důkaz je nasnadě. Za loňský rok máme lesní správy, kde byly zpracovávány řádově již pouze stovky metrů krychlových broukem napadených stromů, tedy situace je v tak říkajíc v základním a tedy zvládnutelném stavu. Naproti tomu jsou lesní správy, kde se asanují tisíce metrů krychlových dřevní hmoty. Jeden příklad za všechny, loni jsme zasanovali 79 tisíc m³ a plných 8l% z tohoto množství bylo z území lesních správ Modravá, Kvilda a Srní. Všechny tři jsou lesní správy, které těsně přiléhají ke společnému bezzásahovému území. Jakmile se tedy bezzásahové území, byť veliké, zaplní dožírajícím broukem, pak dochází k tomu, že prostě brouk toto území začne opouštět, i když třeba parazitovaný či jinak oslabený. Ale stačí i jen deset procent zdravé populace, a ta stihne nalétnout do zdravých porostních stěn. Zdánlivá neřešitelnost a prodlužování konečného termínu, kolik času ještě potřebujeme na stabilizaci území, je v tom, že brouka likvidujeme následně, proto padá lesů dvakrát tolik. Co se ledy Trojmezné týče, obávám se toho, že po jarním vylétnutí brouka zde bude situace taková, že i bez ohledu na to, jestli zde bude blokáda letos pokračovat či nikoliv, nebude už mít ani cenu zde jakékoliv zásahy provádět. Ačkoliv je tady částečně co do druhové skladby podobná situace jako v Bavorsku, takže by situace nemusela vypadat až tak tragicky. Přesto nás čeká provést velmi podrobný rozbor stavu do jaké míry je zdejší porost napaden kůrovcem.

Na podzim se iniciátoři blokády netajili s tím, že bude-li to potřeba, budou v podobných protestech pokračovat i letos a snad i ve větší míře. Už je jasno, jaký postoj by Správa v takovém případě zaujala a jaký bude postup v asanačních zásazích v I. zónách v letošním roce.

Řešení se nabízí hned několik a velkou roli v tomto případě musí sehrát i politika ministerstva životního prostředí. Musí být jasně řečeno, zda chtějí u systému asanačních zásahů v I. zónách ochrany přírody setrvat se vším všudy, nebo zda chtějí jít cestou kompromisních řešení a ústupků. Mám určité obavy z toho, že pokud uděláme my nějaký ústupek ve smyslu, že řekneme dobrá, tady zasahovat nebudeme, vznikne zde několik set hektarů holin, pak na nás spadne zodpovědnost a ekologičtí aktivisté spolu s několika vědeckými pracovníky si budou připisovat zásluhy za záchranu Trojmezenského pralesa a přitom ho nechali uschnout. To je ovšem jen jedno z možných řešení. Osobně jsem na zásahy v I. zónách dlouhou dobu zastával spíše názory druhé strany. Ale má pozice je v tom, že musím vnímat názory čistých lesníků, kteří vidí kůrovcovou souš a chtějí ji dostat z lesa, i ochranářů, kteří kůrovce v lese chtějí. Najít řešení znamená dostat vynadáno od obou.

S výše zmíněným kůrovcovým problémem a jeho řešením v I. zónách měla co dočinění rovněž vědecká sekce Rady parku. Jak se zdá dojde v jejím složení k personálním změnám. Není důvodem mnohdy až příliš nerozhodné vyjadřování se k zásadním otázkám, při jejichž řešení pak zůstává Správa osamocena?

Fungování vědecké sekce Rady parku bych nespojoval s rozhodováním o zásazích v I. zónách. Jde o orgán vědecký a poradní, takže jim se rozhoduje poměrně snadno. Vědecká sekce sice fungovala, ale někteří její členové se prakticky neustále omlouvali a nezúčastňovali se důležitých jednání. Zadruhé je vědecká sekce jmenována na čtyřleté období, které uplynulo. Zatřetí vědecká sekce stárla, jako řada podobných sdružení, protože byla od samého počátku složena především ze starších vědeckých pracovníků, takže si myslím, že i omlazení jejích členů dalšímu fungování prospěje. S postupem času jsem pozoroval, že bych uvítal i živější, vyváženější jednání z hlediska ekologické i lesnické odbornosti. A nutno podotknout, že minulá vědecká sekce tuto mou časem získanou představu přece jen nesplňovala. A při oslovování a jmenování nových členů budu především trvat na tom, aby nová vědecká sekce byla složena převážně z odborníků s přírodovědeckým zaměřením než s lesnickým.

Kromě toho chci, aby veškerá jednání vědecké sekce byla rozšířena. Za pozitivní přínos k jejímu fungování považuji krok, který jsme učinili při posledním zasedání vědecké sekce, a to, že si každý z jejích členů mohl s sebou vzít dalšího odborníka. To skýtá určitou záruku na objektivní projednávání daných témat. Navíc budeme na tato rozšířená jednání zvát jak tisk, tak i zástupce nevládních organizací. Podle mého tedy jednou ročně by se mělo takovéto rozšířené jednání uskutečnit. Rozhodující slovo ovšem budou mít pouze členové vědecké sekce. Vedle toho chci ale připomenout, že není možné zvát na každé jednání další subjekty. Vědci, jako kdokoliv jiný, potřebují mnohdy pro své vyjadřování a rozhodování určitou intimitu v jednání a snáze se pak problémy rozebírají a rychleji se dobíráme konkrétních výsledků.

Loňský rok to ovšem nebyla jen blokáda na Trojmezné, ačkoliv do života v Národním parku Šumava výrazně zasáhla. Podobně se tomu stalo díky podpisu společného mezinárodního memoranda o spolupráci národních parků Šumava a Bavorský les, vyhlášení Šumavy Krajinou roku 1999 / 2000 či zákon o prodeji státní půdy. Podívejme se blíže na společné memorandum, jehož text jsme přinesli v minulém čísle. Neskončí všechno nakonec jen na papíře?

Na to se dá odpovědět tak, že na papíře celá spolupráce musí naopak začínat. Během několika setkání s bavorskými kolegy byly ustanoveny pracovní skupiny, které připravily podrobnější program. Koncem ledna se sešlo ve Vimperku užší grémium vedení obou národních parků. Dohodli jsme se na tom, že projekty už jsou v takové podobě, že je potřeba je dotáhnout pouze stylisticky a na přelomu měsíců března a dubna se uskuteční prezentace společných projektů. Projekty lze rozdělit do dvou velkých skupin, jednak akce rozjeté již z minulých let a kterým memorandum poskytuje vlastně jen oficiální zastřešení. Pak jsou zde projekty, které vznikly na základě podpisu společného memoranda a doufáme, že se nám podaří prosadit i projekty, o nichž uvažujeme již několik let. Za značný úspěch považuji, že jsme se v oblasti největšího problému Šumavy, kterým je kůrovec, dostali z roviny sjednocování monitoringu a poskytování informací na vyšší úroveň. Tou je dohoda o vypracování společného postupu ve vztahu ke kůrovci. Bude vypracována podrobná analýza všech dosavadních kroků, zhodnotí se zdravotní stav lesa, metody diferenciace přístupu na obou stranách a toto bude rozděleno do dvou skupin, přičemž v jedné budou společné kroky, ve druhé pak postupy, u nichž dochází k rozdílnostem. Na základě toho budeme diskutovat, zda tyto rozdíly je možné srovnat a do jaké míry převládají důvody k odlišným postupům na té či oné straně. Součástí by mělo být rovněž grafické vyjádření podle lokalit a používaných postupů.

K již zmíněným starším iniciativám patří například výměna dat přes GIS, o které jsme dohodu podepsali těsně před podpisem společného memoranda. Dále se sem dají zahrnout dlouhodobé otevřené projekty jako je například monitoring rysa. K dlouhodobé spolupráci patří rovněž výměna zkušeností v oblasti informační a strážní služby.

V souvislosti s memorandem se také sní o budoucím vytvoření nadnárodního parku se společným vedením a jednotnou koncepcí ochrany přírody. Na podobný nápad vyjádřil s výhradami osobní zaujetí i ministr Kužvart při své návštěvě Šumavy na podzim loňského roku. Jak reálně tuto možnost na přelomu tisíciletí vidíte vy?

Myšlenka nadnárodního parku je sice hezká, ale realizovatelná za strašně dlouhou dobu. Znamenalo by to vyřešit spoustu společenských záležitostí, a přesto by to byly národní parky, takže řešení je téměř v nedohlednu. Druhou věcí je, abychom tam, kde to jde, od sebe odkoukávali různé metodiky, strategie, přístupy. Je jasné, že hranice je umělá záležitost lidí, a pokud se nezačne taková myšlenka realizovat určitým samospádem, kdy se zjistí, že na obou stranách jsou stejné přístupy, srovnatelná příroda, tak žádné zbožné přání shora to nezařídí. Ovšem opakuji, je to věcí realizovatelnou až po mnoha letech po vstupu do Evropské unie. Ale jsem přesvědčen, že jednu správu by takový park neměl nikdy. Území je tak velké, že to není možné. Velmi úzkou spolupráci si představit dovedu, ale jinak? I když se podívám na národní parky USA, i tady si každý ze států unie zachoval svou svébytnost, svou legislativu. Tím hůře by se taková myšlenka prosazovala v Evropě, kde je vazba na vlastní historii v každém státě ještě mnohem silnější.

Jedním z důvodů, proč se právě takového ocenění Šumavě dostalo, je její zachovalost v přírodě blízkém prostředí. Poněkud odlišný názor na tuto blízkost mají ovšem místní obyvatelé žijící v regionu, který neoplývá ani pracovními příležitostmi, ani dostatečnou infrastrukturou, postrádá kvalitní dopravní spojení i dostatek finančních prostředků. Není se co divit, že zejména ty, kteří se nenechali nepříznivými okolními podmínkami odradit a na Šumavě začali zemědělsky hospodařit, zajímalo schvalování zákona o prodeji státní půdy. Zlepší se pro ně tedy v tomto ohledu situace i v Národním parku Šumava?

K pozemkům snad velice stručně. Správa nemá sebemenší důvod se chovat jinak, než ukládá zákon 95/99 o prodeji státní půdy. Je samozřejmé, že jsme považovali za lepší, pokud by se neprodejnost pozemků na území NP týkala celého území, ale pokud parlament rozhodl, že z tohoto budou vyňaty III: zóny, pak je to z našeho hlediska první suboptimální řešení. Takže žádné nervování, žádná snaha po nějakém obcházení. Je pravdou, že zde existuje několik technických problémů, a snad i časových, jak celou věc zrealizovat. Jeden z hlavních technických problémů je, pokud se jakákoliv rajonizace území použije za jiným účelem, než pro který byla stanovena, nemůže to být dobře. A když se prováděla zonace, tak nikoho ani nenapadlo, že by se jednou vlastnické poměry na hranici III. zóny mohly tak zásadně měnit. To znamená, že hranice jdou po význačných liniích. V žádném případě nebyl pokyn posunout hranici III. zóny na hranici parcely, neřku-li katastru. Ovšem tento problém už je v řešení. Dalším technickým problémem je celistvost III. zón, kdy se jsme snažili, aby byly pokud možno co nejkompaktnější, ovšem i zde zůstávají malá území jako mokřady apod., která se stejně nedají obhospodařovat, přesto by zasloužila maximální ochranu. Budeme se snažit, abychom tuto zhruba 1/10 ploch třetích zón vyjmuli z privatizace a zůstala ve vlastnictví státu.

V současnosti je věc ve fázi, kdy si žadatelé budou žádat o pozemky ve III. zónách a my se k jejich žádostem ze zákona budeme vyjadřovat a nestojí nic v cestě, aby se privatizace těchto pozemků realizovala. Jinou věcí jsou pozemky ve II. a I. zónách. To vypadá na dlouhodobější problém, protože zde bychom měli podle metodického pokynu postupně přebírat pozemky do správy, a až se tak stane, okamžitě budeme uzavírat nájemní smlouvy. V těchto případech se bude jednat o několik tisíc hektarů, takže řešení bude záležitostí na několik let, aby byly v souladu všechny zemědělské, právní i ochranářské aspekty. Během toho se budou narovnávat staré záležitosti ve vztahu parku a obcí, přičemž znovu opakuji, že nemáme zájem o pozemky ve III. zónách a totéž se týká i pozemků v intravilánu obcí, pokud nepůjde o narovnání vlastnických vztahů pozemků a budov nebo pozůstatků po Vojenských lesích a statcích.

Znamená to, že k zásadním změnám v přístupu Správy NP k obcím a k využívání pozemků ve III. zóně nedojde?

Připravuje se nový plán péče, a pokud se ještě mohu vrátit k předchozí otázce, může se objevit určitá maličkost ve vztahu k tomuto dokumentu, ale nový plán vedle stanovení koncepcí na mnoho let dopředu vychází bezmála stoprocentně ze současných aktivit. Nelze tedy předpokládat, že nový plán péče by byl novým kotrmelcem do prozatímních improvizací. Ukazuje se totiž, že tyto improvizace do sebe přesně zapadají.

Sestavení nového plánu péče předcházela dlouhodobá diskuze uvnitř Správy, zejména na délku přechodového období, a nebyla to diskuze jednoduchá, v řadě bodů spíše bolestná pro některé z překladatelů. Dojde například k tomu, že se v budoucnu v některých porostech upustí od zásahů. Nebudeme vycházet z neustále snahy člověka o stabilitu v přírodě, protože stabilní les je pouze les hospodářský. A my se nebudeme bavit ani o stabilitě lesnické, ale ani o ekologické, ale spíš v této fázi lidských intervencí o ekologické labilitě. Stabilitu, přes rozdiferencování a cestu ke stabilitě je podle mého to, co bychom měli nechat na přírodě. Až teprve tam, kde se ukazuje, že jsme něco výrazně změnili nebo by to trvalo příliš dlouho, tam bychom měli intervenovat. Ono toho bude poměrně dost. Patří sem například ohromné plochy smrkových mlazin. Dalších sto někde i tři sta let by tam probíhalo jiskření mezi tím, jak by to vypadalo podle přírodních zákonitostí, a podle toho, jak zde zasáhl do struktury porostu člověk. V těchto porostech máme možná poslední šanci dodatečným vnesením dřevin jiné druhové skladby, i když zdaleka ne v takovém procentu, v jakém by tam v přirozených podmínkách byly, alespoň částečně jít přírodě naproti a de facto, jako bychom dohnali sto let. Ačkoliv čas se dohnat nedá. Jsou místa, kde podobné vstupy člověka nebudou potřeba, na jiných místech by zase měly být razantní s pohledek na smrk spíše jako na přípravnou dřevinu. To ovšem neznamená, že bych chtěl nyní za každou cenu začít druhovou skladbu v masovém měřítku. Možná samotný vývoj v těchto lokalitách ukáže, že bylo lépe nechat tyto vlastně umělé mlaziny jejich přirozenému vývoji. Dost podstatnou otázkou v plánu péče je způsob nazírání na takzvané pionýrské dřeviny, jeřáby, břízy, osiky a keřové patro. Lesáci jsou po staletí vychováváni v tom, že je to nepřítel, a kdykoliv se s ním v lese potkají, musí ho hubit. V tomto ohledu už se na Šumavě hodně změnilo k lepšímu. Z hlediska funkcí lesa je toto chování se v prvních čtyřiceti letech vyjma lokalit, kde jsme vysadili cenný klen a kde musíme jedincům trochu pomoci v začátcích, naprosto nezbytné pro les a dokonce si myslím, že by se mělo odrazit v celkové politice v rámci republiky. My se snažíme o větší zastoupení listnáčů ze všech možných hledisek, a přitom v prvních čtyřiceti letech, což je čtvrtina produkční doby, vlastně likvidujeme to, co tam chceme a podporujeme nesmyslně pár slabých bukových jedinců. Přitom by nám právě zbývající dřeviny funkcí listnáče na čtvrtině plochy skvěle zastaly. Je tedy třeba lidem trochu změnit myšlení ve smyslu, že se na tyto dřeviny nelze dívat jako na totálního nepřítele. A to vše se nám snad podaří konečně, lidově řečeno, dát i na papír.

Šumava se loni připojila mezi malou skupinku území v Evropě, která se honosí titulem Krajina roku. Skutečnosti, že poslední vyhlášenou nejen století, ale i tisíciletí byla právě Šumava, která posledních několik desítek let lidi rozdělovala zvnějška i zevnitř, je nejen obrovskou poctou, ale rovněž i závazkem. Bude se s tím Šumava schopna vyrovnat?

Jedná se o velice příjemné ocenění Přátel přírody a Duhy (nejedná se o stejnojmennou organizaci Hnutí Duha. Pozn. redakce), které jsou nevládními zájmovými organizacemi. Podle mne se v obou případech scházejí v těchto organizacích k životu pozitivně naladění lidé, což je pro nás poněkud překvapení. Jsme zvyklí setkávat se spíše s opačným pólem u zástupců nevládních organizací. Veškeré jejich akce byly založeny na porozumění a milování přírody, což mému životnímu přístupu velice vyhovuje. Snad mne trochu mrzí, že se nám nepodařilo do Krajiny roku prodat celý Národní park Šumavy. Právě z důvodů výše uvedených je zájem o to, aby Krajina roku byla záležitostí trilaterální a celý NP je příliš veliký, a tak je západočeská část sice vnímána, ale do samotného projektu není zahrnuta. Jinak toto ocenění beru jako nejlepší reklamu a zároveň i vyslovení důvěry Přátel přírody. Teď je na nás, abychom se chovali tak, abychom tomuto ocenění nedali špatný punc. Byl bych rád, aby podstatu, a to je porozumění, chápaly rovněž obce a nedomnívaly se, že je to jen příležitost od někoho získat peníze. To s sebou toto ocenění vůbec nenese. Zatím je to přesně naopak, ale pokud je to v rozumné míře, proč ne. Vezměme si jen publikaci, kterou jsme u této příležitosti vydali. Jen v textech se udělal obrovský posun a dovedu si jen těžko představit, že by podobná publikace s takových charakterem textového doprovodu vyšla. Myslím si, že jsem v chápání zase o kus dál.

Vedle Krajiny roku a mezinárodní organizace Přátelé přírody projevila o Šumavu v loňském roce zájem rovněž mezinárodní organizace Pan Park sdružující evropské národní parky. Čemu přikládáte větší váhu?

Osobně bych mezi Krajinou roku a zájmem organizace Pan Parks o včlenění Šumavy do tohoto společenství úzkou spojitost neviděl. Zájem Pan Parkůje pojat více odborně, ale i toto je o vztahu člověka k přírodě v Evropě, kde je příroda po staletí člověkem pozměňována a využívána a nyní nadchází období, kdy si člověk uvědomuje, že bude-li se k ní i nadále chovat, jak se chová, řeže si pod sebou onu pomyslnou větev. Ve filosofii Pan Parkůmusí být velice pečlivě vybalancováno turistické využití s ochranou přírody. Je to o stejném, jen z jiného úhlu pohledu. Myslím si dokonce, že je to o tomtéž, o čem jsou biosférické rezervace. I ony jsou o vybalancování vztahu mezi člověkem a přírodou. Lidská společnost při své heterogenitě nenachází formu, jak tuto myšlenku zrealizovat. Snad jsou Pan Parky konečně už tím správným krokem k vyřešení základního vztahu člověka k přírodě, která je stále více ohrožována.

Děkuji za rozhovor.