Sedm setkání s rysem

Sedm setkání s rysem
Author	rh
Date	2006-04-12
Source	Plzeňský deník
Genre	tisk
Respondent

Původní šumavská populace rysa zanikla vlivem pronásledování člověkem ve druhé polovině 19. století. Po druhé světové válce existuje několik sporadických údajů o jeho výskytu. Existenci dnešní populace dalo základ vypouštění rysů v 70. letech (Bavorsko) a 80. letech (Čechy). Celkem bylo v letech 1982–1989 vypuštěno 17 jedinců na české straně Šumavy.

Vzniklá populace rysa je trvale monitorována, je odhadována její početnost. Jsou organizovány pravidelné sčítací akce pomocí registrace stopních drah na sněhu. Zároveň jsou zaznamenávána veškerá náhodná pozorování. Od roku 1996 je prováděn radiotelemetrický výzkum. V současnosti je prováděno takové sledování i na bavorské straně Šumavy. Doposud bylo označeno vysílačem celkem 15 jedinců rysa (10 samců, 5 samic), u kterých byla zjišťována jejich denní a prostorová aktivita, velikost teritorií a rozptyl mladých jedinců. Výsledky radiotelemetrie umožňují mj. zpřesnění odhadu hustoty a početnosti populace. Průměrná velikost domovského okrsku dospělých samců činí přibližně 360 km2, u dospělých samic je to zhruba 300 km2. Pohyblivost jednotlivých zvířat je značná, byly zaznamenány daleké přesuny mezi denními úkryty – 15 i více km. Rozptyl mladých jedinců, hledajících svá nová teritoria, může probíhat také na značné vzdálenosti, řádově i stovky kilometrů (např. šumavské podhůří, Český les, Brdy). Průměrné zjištěné hodnoty hustoty populace pro letní období činí 1,75 jedince / 100 km2.

Puška i fotoaparát

Nejvyšší početnosti a největší rozšíření rysa v jihozápadních Čechách byly zaznamenány ve 2. polovině 90. let. Během posledních šesti let registrujeme určitý pokles a méně častý výskyt rysů v okrajových oblastech. Největším ohrožením a limitujícím faktorem pro přežití populace v nejbližší budoucnosti je ilegální lov.

Snad každý z lesníků správy NP a CHKO Šumava se aspoň jednou s rysem setkal. Mnohdy ve zcela překvapivé situaci, někdy dokonce i cestou autem. Lesník Ing. Oldřich Vojtěch z Lesní správy Železná Ruda (NPŠ má celkem 11 lesních správ) se s rysem setkal už sedmkrát, většinou cestou autem nebo na posedu. „Když na podzim lovíme, pohybujeme se tam, kde se soustředí zvěř. A do těchto míst chodí i rys,“ vysvětluje. Vojtěch přišel na Šumavu v roce 1994. Našel zaměstnání u Národního parku Šumava, na LS Prášily. K jeho stálé výbavě patří nejen puška, ale i fotoaparát. Vojtěch fotografuje už od čtrnácti let. Měl už několik výstav s tchánem, malířem Valentinem Horbou. Fotografuje záběry lesa, kulturní krajinu i rostliny a hmyz. Pomýšlí i na kroniku lesa. „Mrzí mě, že se víc nefotilo po lese, když začínal národní park. Dnes chodíme kolem smíšených porostů v místech, kde byly dřív holiny,“ říká. „Mám například záběr hory Luzný z roku 1995. Je tam vidět suchý les na Velké a Malé Mokrůvce. Zbytek je zelený.

O pár let později les uschl, ale dnes se les opět začíná zelenat. Je to přírodní proces,“ říká. Smysl své práce vidí v dlouhodobosti: „Lesařina je běh na dlouhou trať. Teprve po dvaceti letech člověk trochu vidí, co udělal.“ Vojtěch má rád krásný smíšený les v okolí Ferdinandova údolí nebo zbytky 140 let starých porostů pod horou Polom, ale i celé Prášilsko a Železnorudsko. „Bojím se ale, že ty staré stromy uschnou. Nejsem pro zasahování v lese za každou cenu, ale rozšiřování bezzásahových území je třeba rozfázovat, aby staré porosty neuschly najednou.“

Není tak plachý…

Nejcennějším objektem Vojtěchovy fotografické práce je rys. Na výstavce, kterou má Vojtěch přímo na lesní správě, je rys vyfotografován několikrát. Jeden snímek je ostrý a rys na něm vypadá jako z magazínu. Jde o rysa ze zoo. Nejvíc hrdý je na zdaleka už ne tak ostrý snímek divokého rysa. „Není zas až tak obtížné se s ním setkat,“ říká Vojtěch. „Před tzv. hotelem Seno nad Hartmanicemi jednou kolegové viděli kočku rysa přecházet silnici se třemi koťaty.“ Vojtěch tvrdí, že rys není tak plachý, jak se obvykle tvrdí. Setkání s člověkem se však vyhýbá. Když je to nevyhnutelné, chová se beze strachu, s jakousi zvláštní důstojností. „Jednou v říjnu jsem byl v pět ráno na posedu nad Velkým Borem. Okolo jsou paseky a hluboké lesy. Bylo slyšet troubit jeleny. Patrně už ve chvíli, když jsem se blížil k posedu, jsem překřížil cestu rysí matce s kotětem. Kolem šesté jsem si na okraji lesa všiml pohybu. Dalekohled mi dal jistotu: byl to rys. Za chvíli kotě vyběhlo na paseku. Pak znehybnělo. Bylo mi jasné, že o mně ví. Skoro půl hodiny nehybně leželo. Chtělo se ale stůj co stůj dostat za matkou. Přitisklo se k zemí, chvíli se plížilo. Když bylo blízko u posedu, vyndal jsem foťák a udělal asi deset snímků. Pak se kotě leklo a najednou zaběhlo do lesa. Bylo slyšet jeho mňoukání. A pak zamručení, to byla matka. Pak už nebylo slyšet vůbec nic. Ani vysoká se to ráno neobjevila.“

Mýty a skutečnost

Vojtěch tvrdí, že život rysa na Šumavě provázejí mýty. Nedávno vyšel v bulváru článek o tom, jak k zbloudilému turistovi v horách Železnorudska přišel v noci rys a hřál ho vlastním tělem. „Nesmíme si plést rysy s delfíny,“ směje se Vojtěch. „Rys nemá z člověka sice žádnou panickou hrůzu, ale udržuje si vždycky odstup. Rysí matka dává na koťata pozor, aby se k člověku moc nepřiblížila. Ale je to případ od případu jiné. Každé zvíře má svou povahu. Jednou jsem zastavil auto tak osm metrů od rysa. V naprostém klidu se ohlédl a pomalu odešel. Zrovna tak nepravdivé jsou povídačky o tom, že rys napadl děti.“

Pytláci a doprava

Na pytláky má Vojtěch vyhraněný názor. Ti totiž tvrdí, že mrtvý rys je dobrý rys. „Rys do šumavských lesů patří. My se v parku staráme o to, aby měl dost potravy, především zvěře srnčí,“ říká fotografující lesník. Podle jeho názoru spíš záleží na příležitosti, jakou má rys při vybírání oběti. „Jednou strhl rys laň v pravé poledne na běžecké trase směrem na Poledník,“ vzpomíná. „Jindy na Lesní správě Křemelná chlapi pozorovali rysa. Ležel na balíku se senem, k balíku přišli jeleni a klidně žrali seno, na rozdíl od laní které se držely opodál.“ Dospělého jelena totiž rys neloví. Na dospělou laň mu ale síly ve výjimečných případech stačí.

Vojtěch si nemyslí, že by rys na Šumavě strádal pod náporem turistů. Větším nebezpečím je pro rysa zvyšující se automobilová doprava, například na hlavních přeshraničních tazích. Ale i rys je vůči některým negativním vlivům do určité míry přizpůsobivý. „Zvykne si. A tak, jako se vyvíjí člověk, vyvíjí se i rys. Zvěř samozřejmě ocení klidová území a rozrůzněný les. Na Šumavě má proto pořád dost prostoru.“