Smrčino, Smrčino ...

Smrčino, Smrčino ...
Author	Petr Pavlík
Date	1997-04-24
Source	Prachatický deník
Genre	tisk
Respondent

Žádný technický fígl nikdy neumožní „postavit“ přírodu

Smrčino, Smrčino, už to máš spočteno! Tuto neblahou předtuchu jako by v poslední době cvrlikali ptáci, šuměly lesy a je slyšet i v zurčení jarem oživlých bystřin ...

O krásné hoře, jejíž majestát jakoby zakončoval vysokou Šumavu na jihu dříve, než se začne povlovně svažovat k vyšebrodskému průsmyku, se vede spor. Jedni jí a krajině na úpatí věští zmrtvýchvstání, druzí se třesou o osud všeho živého v jejím okolí!

Perníkový vrch

Stalo se, že zmíněná hora spasila člověka natolik, že svůj vděk vtělil do jejího pojmenování; Perníkový vrch. Chudý kraj tehdy postihla lesní kalamita. Bylo tolik práce, že z výdělku zbylo lidem i na tehdejší největší pochoutku – perník.

Na konci šedesátých let jsem byl náhodou u toho, když se objevili zájemci o dobývání stavebního kamene na úpatí Stožecké hory. V Mnichově se začal stavět olympijský areál a blízkost železniční tratě v údolí Studené Vltavy inspirovala podnikatele ke „geniální“ myšlence. Naštěstí k její realizaci nedošlo. Lidé by měli práci, ale o následcích netřeba nic dodávat ...

Nemá smysl podrobně připomínat krutý poválečný vývoj tohoto koutu Šumavy. Po zmizelých sídlištích moc nezbylo. Jen staré listnáče se v krajině na místech, kde stály domy. Devastací kraj ztratil paměť, protože z něj zmizel člověk. Dnes už ví málokdo, že po válce nějaký čas pracovala „hračkárna“, tírna lnu, továrnička na nábytek. Jinak to byl vždycky chudý kraj. Ti, kteří se zde narodili, vám rádi řeknou, jak prostě a jednoduše žili a pracovali. Les, borkoviště, grafitové doly s flotačním závodem. Co se nezničilo a nepadlo za oběť taktice vylidněné země u státní hranice, zaplavily vody jezera. Zemědělství, nic moc. Nechte si vypravovat!

Práce jako argument

Stalo se. Příroda zakryla jizvy a vnímavý člověk by jí měl procházet s pietou a úctou k práci generací, které zde žily staletí. Nyní zde žijí noví lidé, a ti byli vyzváni ke zbystření pozornosti; sportovní využití svahu Smrčiny vám zaručí práci i budoucí existenci. Dočetl jsem se, že pracovních příležitostí vznikne více než čtyři sta! Na první pohled ideální námět pro zpolitizování nynějšího sporu o Smrčinu. Příležitost pro politiky, ideální argument; práce pro lidi! Kdo by nestál o voliče. Ustavují se různá lobby. Vážím si lidí, kteří si něco usmyslí a „jdou do toho“. Snad nikdo nesleduje zištné důvody, věřím i tomu, že se jedná o blaho lidí a krajiny. Vleky, parkoviště, hotely, penzióny. Ale kolik by jich muselo být, aby se na všechny dostala celoroční práce?

Turistický zázrak?

Není třeba si vymýšlet. Stačí se poptat tam, kde podobný turistický „zázrak“ už zažili. Přilehlá část Bavorského lesa, nedaleko, pod svahy Třístoličníku a dál k severu, se dočkala, jako jedna z nejchudších oblastí SRN, až na začátku sedmdesátých let. Hotely, sjezdovky, sportovní haly, penzióny atd. Spočítal někdo, kolik lidi je natrvalo zaměstnáno v této branži? Neuvěřitelně málo. Jestli se někde šetří, tak na pracovních silách. Mnohé zaměstnávají třeba jen na několik hodin denně. Kdo z ostatních obyvatel neměl domek či jiná stavení jako základ pro penziónek, neměl šanci. Stovky lidí dojíždějí denně za prací do Pasova, přes týden do Mnichova. Denně, velmi záhy, projíždějí tamním krajem firemní autobusy, které vezou dělníky do automobilky vzdálené více než sto padesát kilometrů. Za prací musejí dojíždět i mnozí majitelé penziónků a malých hospod; celou rodinu malý podnik celoročně neuživí. Hovoříte-li s těmito lidmi, návštěvníky, organizátory místního cestovního ruchu v obcích, smutně konstatují, že počet hostů se rok od roku snižuje. Bavorský les se stává ideálem pro turistické „fajnšmekry“ z velkých měst, které vábí příroda a klid. Velkoměstská klientela utíká před druhou tváří civilizace a stává se budoucími jistými zákazníky. Nezanedbatelným činitelem chudé či bohaté sezóny je počasí.

Snad by stálo za to zadívat se trochu do minulosti i dopředu. Uměl si někdo představit, co přinese technický rozvoj dvacátého století jen ve sportu? Zdá se, že všichni jsou přesvědčeni, že vývoj skončil, my jsme se dožili vrcholu, například i s rozvojem a obsahem rekreační činnosti člověka. Uvažujme jen o padesát let dopředu. Bude problém rychle a pohodlně dopravit se tam, kde pro určitý sport budou ideální podmínky, postavit kdekoli cokoli pro sportovní využití dosud neznámého sportu?

Sjezdovkou do Evropy?

Člověk bude dál vylepšovat, jak se bavit a nezakrnět ze stále pohodlnějšího života. Nejsme schopni toto odhadnout, jako nikdo netušil rogalo, paraglyding, windsurfing atd. Ani ne před sto lety největší fantasta neodhadl, jaký rozvoj přinese lyžování.

Jedno víme určitě, žádný technický fígl nikdy znovu „nepostaví“ přírodu! To je hodnota nejpotřebnější a zároveň nejzáviděníhodnější pro kvalitu budoucího světa. Kdosi nedávno tvrdil, že lyžařským vlekem na Smrčinu propojíme lyžařský areál na rakouské stráni a tím vlastně vstoupíme do Evropy... Jak krásně zní tento propagandistický symbol. Určitě ale nejsem sám, kdo ví, že naším největším vkladem do společné Evropy bude tento pruh relativně čisté přírody. Musím dodat; kdyby dnes Rakušané měli na své straně neporušenou přírodu, určitě by svahy Smrčiny nezjizvili lanovkami a sjezdovými dráhami... Stačí si připomenout rakouský nezájem dovést k našim hranicím dálnici. Důvod; narušila by se příroda.

Přednost mají Alpy

Sjezdové lyžování se proměnilo v obrovské a náročné podnikání. Kde jsou časy, kdy na Šumavu pořádal zájezdy pro lyžařské zájemce pan Schrabal – sportovní potřeby České Budějovice? Dnešní slušná lyžařská výbava přijde bratru na desetitisíce. Nevěřím, že ten, kdo investuje do takové výstroje, bude šetřit na cestě do Alp, kde je půl roku zaručený nádherný požitek ze sjezdového lyžování.

Nic proti využití zmíněného koutu Šumavy. Podívejme se „vedle“. Jaké procento rekreantů v Bavorském lese využívá sjezdovek a kolik jich považuje za neopakovatelné zážitky pohyb po spleti důmyslně vedených běžeckých tratí? Vůbec není třeba nechat ležet ladem pro sport krajinu pod Smrčinou a pravý břeh Lipna až k Frymburku. Je to ideální terén pro běžkování. Samozřejmě, že v budoucí síti dobře udržovaných, více či méně náročných tratí. Bude fajn, když se cestou naskytne nějaká ta hospůdka či penziónek. Proč ne, a uživí se, i když ne celoročně, budou-li zároveň kolem cykloturistických tras.

Specialita – ticho a klid

Starostové, kteří mají vhodné terény za humny, neuvažují reálně, myslí-li si, že všichni se pohrnou desítky kilometrů k lyžařskému vleku na Smrčinu ... Tratě kolem jezera nabízejí velkou příležitost pro všechny kategorie turistů. Problémem, snad překonatelným, zůstává způsob, jak druhý břeh kdykoli zpřístupnit. Pak už bude záležet jen na propagaci, dobře zhotovených názorných plánech a mapách atd. Asi tímto směrem by se měla ubírat iniciativa, které si budu, zvláště zde na Šumavě, vždycky vážit.

Na Šumavě jsem zažil více než čtyřicet čtvero ročních období. Zažil jsem dobré i zlé. Měl jsem za to, že její záchranu vyřešilo vyhlášení Národního parku Šumava. Asi se udělalo málo pro to, aby obyvatelé byli hrdi na to, že mají štěstí v dnešním tak hlučném světě žít v parku. Vznikají tlaky na jeho zmenšení. Každý reálně uvažující politik, ať zleva či zprava, bude muset svým voličům říci, jaká je budoucí pravda o místní zaměstnanosti. Nebude to valné, jako to s prací není valné nikde v podobných geoklimatických podmínkách. Politik by měl mít představu, že budoucí společná Evropa, do níž směřujeme, bude mít specializace ekonomické, výrobní, pěstební, chovatelské i takové, které se týkají využívání volného času. Budou oblasti moří, hor, velehor a přirozeně i oblasti tichých přírodních celků, do nichž dopravit se nebude žádný problém.

Neusiluji získat nikoho pro svůj názor. Jen mám obavy, abychom pro příští generace nezanechali jen hory panelů, až doslouží současná betonová sídliště. Kdoví, zda s řešením těchto záležitostí jednou člověk nepřijde zase s jiným sportovním využitím, s jinou sportovní technikou. Lidi budoucího světa bychom neměli ochudit o zbytky původní evropské přírody.

Nedělám si ani iluze, že změním stanoviska těch, kteří se rozhodli a nyní hledají cesty k realizaci svých projektů. Padají dokonce věty; Vláda musí rozhodnout! Která moudrá vláda, sledující naše začlenění do Evropy, si vezme na svědomí likvidaci přírody, která náhle překáží momentálním, v běhu času docela zanedbatelné epizodě, sportovním záměrům?

Moudré rozhodnutí

Ozývám se proto, aby v budoucnosti o nás neřekli, že jsme všechno hodili za hlavu. Opět se schyluje k tomu, co přichází pokaždé, když člověk ztratí ze zřetele, že všechno, co činí se sebevážněji míněným tvrzením o potřebnosti a věčnosti, je jen mžik v dějinách člověka a v ještě delší historii světa. Vytratí-li se navíc ohled na posvátnost absolutní hodnoty, jakou příroda představuje, těžko očekávat moudrá rozhodnutí. Připadá mi nerozumné na konci dvacátého století bourat něco, co nemůžeme nikdy znovu postavit: půvab, vůně a barvy, neviditelný řád mikrosvěta a neopakovatelnou atmosféru těchto míst ...