Smrku klinká umíráček

Smrku klinká umíráček
Author	Čestmír Klos
Date	2009-10-12
Source	Euro
Genre	tisk
Respondent

Oslabené porosty napadá kůrovec a václavka

Zatímco okolo rozpadu a samovolné obnovy bezzásahových zón v Národním parku Šumava stále někdo rozdmýchává hysterii, takřka bez povšimnutí veřejnosti zažívá Česko největší kůrovcovou kalamitu ve svých dějinách. Množství napadeného dřeva je největší v 50leté éře podrobného sledování. A pravděpodobně nejvyšší v celé české historii. Nejsme v tom však sami. „Katastrofální objemy“ kůrovcového smrkového dříví obtížně zdolávají i v Polsku a na Slovensku. Například v moravském příhraničí Kysuc je to i na našich lesích velice znát. Podobné je to v Rakousku a Bavorsku. Kůrovec alias lýkožrout smrkový alias typograf alias brouk není pouze sporným fenoménem Šumavy, jak by se mohlo zdát z masáží českého tisku i elektronických médií. Kůrovec ničí i značnou část smrkových monokultur střední Evropy. Horší než on prý je jen houba václavka.

Za vším hledej hokejku

Na jedné straně obávaný a na druhé tolik zpochybňovaný graf předpovídající nebezpečí prudkého narůstání průměrné teploty po křivce, která připomíná hokejku, smrky bohužel na jejím začátku potvrzují. S narůstající teplotou začínají chřadnout. Zejména v nízkých nadmořských výškách, které jsou pro ně nepřirozené. Pro hmyzí příživníky i pro houby se proto stávají snadnou kořistí. Problém zdaleka není jen po větrných kalamitách Kyrill, Emma a Ivan, i když v některých lesích udělaly pořádnou spoušť. V některých krajích začala kůrovcová kalamita narůstat už od roku 2003, kdy byly lesy velkoplošně oslabeny extrémním suchem. V roce 2007 už bylo evidováno 1,5 milionu metrů krychlových kůrovcového dříví. Další rok se brouk snažil ještě víc a celkové poškození stromů meziročně stouplo o čtvrtinu. A to jsou údaje ze skutečných hlášení. V jiných pramenech se citují dopočítaná čísla, která jsou zhruba o třetinu vyšší. Do letošního roku vstoupily lesy v Česku s ještě vyšším kalamitním potenciálem. Kůrovec nezklamal –vyrojil se o dva týdny dříve než obvykle. A protože mu srážkově slabá zima velice přála a jarní slunce se rozehřálo jako v létě, už první rojení mělo neobvyklou sílu. Proto letos očekávejme další smutný rekord –více než dva miliony metrů krychlových kůrovcového dřeva.

Blíž k přírodě

Přitom se to všechno dalo předvídat. V Národním lesnickém programu, bibli českých lesníků, se píše: „Při obhospodařování lesů nejsou dostatečně zohledňována rizika vyplývající z předpokládaných klimatických změn a snížené ekologické stability lesů.“ Přesto se leckde smrky stále vysazují na rovinách, beze snahy o druhovou rozmanitost, která by připomínala přirozenou skladbu. O lesích blízkých přírodě se víc mluví, než koná. Smrk se vysazoval i na Třebíčsku a Znojemsku, kde je vysoká úživnost půd, která mu vůbec nesvědčí. V lese je hodně dusíku, smrk roste jako divý a jeho dřevo je pak řídké. I když všechno dobře dopadne a je vytěžen zdravý, jeho dřevo přesto nenalezne náročnější využití. Na takových půdách se do stromu rády pouštějí hniloby. A pokud se do něj pustí i václavka, je les v koncích. Stromy s narůstající průměrnou teplotou na nízko položených stanovištích tak jako tak chřadnou a jsou pro „brouka“ výtečným útočištěm. Vedoucí oddělení ochrany lesa ministerstva životního prostředí Tomáš Staněk zdůrazňuje: „Pravá příčina odumírání lesa je vždy někde jinde. Kůrovec je vždy až tím posledním.“

Není-li už co žrát

Za slezskou řeku Olši by šumavský lýkožrout nedolétl ani s přídavným motorkem. Přesto je stále vyšetřován a ze všemožného obviňován šumavský typograf, zatímco lýkožrout severský v naprosté tichosti zkonzumoval celé Těšínské Beskydy a okolí. Jakoby nic. Dnes si tamější dřevozpracující podniky pochvalují, že už nedostávají kůrovcové dřevo. Kůrovec tam už totiž nemá co žrát. Slezští a severomoravští lesníci by nyní neměli prohospodařit příležitost provést důsledné adaptační opatření a na vytěžených místech ve čtvrtém a pátém vegetačním stupni (počítají se od moře do hor) založit trvale udržitelný les. To znamená ve čtvrtém stupni beze smrku a v pátém by mohl tvořit pětinu výsadby. Vysazovat tu nazpět smrkovou monokulturu by byl velice nezodpovědný čin. Už v roce 2007 se kůrovcová kalamita rozjela na mnoha místech. Nejvíc v okresech Opava (218 tisíc metrů krychlových), Bruntál (120 tisíc), Frýdek- Místek (99 tisíc) a Nový Jičín (67 tisíc). Další velká postižená oblast byla na jihozápadě země v okresech Klatovy, Prachatice a Plzeň- sever. Na řadě jsou Nízký Jeseník, Oderské vrchy, Drahanská vrchovina, nejnižší (jižní) část Českomoravské vrchoviny, Třebíčsko a Znojemsko. Riziko je na Blanensku a v okolí Brna. Kůrovec deptá značnou část republiky a vyjmenovanými místy to nekončí. Proč tato rozsáhlá poškození smrkových lesů zůstávají bez povšimnutí a veškerá pozornost se soustřeďuje na Šumavu, jediný zlomeček z celkové rozlohy 2,655 milionu hektarů českých lesů? Že by nebylo zajímavé sledovat, proč byli během prvního letošního půlroku v souvislosti s kůrovcem odvoláni čtyři lesní správci Lesů ČR? A proč nikoho nezajímá, že kdesi ve vzduchu visí pokuty za liknavost při zpracování kůrovcové kalamity? Leckde kůrovec vylétl z napadených stromů dřív, než se lesníci uráčili poslat na něj dřevaře. Kůrovcové lesy jsou plné detektivek. Nikoho však nezajímají.

Zpolitizovaný brouk

Veškerý nápor se soustřeďuje na Šumavu. Motivace je viditelně různá, ale všechny vnější aktivity –zleva, zprava i shora –se soustřeďují na zásah do bezzásahových zón. Správa národního parku svůj koncept úspěšně brání. Má oporu v nepochybujícím ministrovi, souznějícím náměstkovi a v rozhodném řediteli odboru národních parků. Jenže to je jen dočasné. Co se bude dít, až ministr životního prostředí Ladislav Miko složí úřad a vrátí se do bruselské exekutivy, dnes nepředpoví nikdo. Největším zoufalstvím jeho nástupce by byl obrat do protisměru. Bezzásahové zóny žijí z přirozené obnovy. Kdyby v nich začal někdo staré pahýly a zbylé stromy vystavené kůrovci kácet, nezachránil by vzrostlý les a zničil by přirozený nálet nové generace. Koncept samoobnovy pralesa by byl ten tam a výsadba dle hospodářského lesa by se neslučovala se zásadami národního parku. Rozumná cesta nazpět tedy vlastně není. Buď pokračovat, nebo destrukce. Ta by se nemusela zastavit ani před existencí parku. Jaké řešení jsou politici, kteří se angažovali proti bezzásahovým zónam, schopni nabídnout? Neklamou se představou, že volí mezi krásným zeleným lesem a pahýly podrostlými vánočními stromečky? Pak jsou úplně vedle. Eventualitou bezzásahovosti jsou těžko zalesnitelné holoseče, které před 25 lety strašily v Krkonoších a jež pomohla zacelit až rozsáhlá nizozemská pomoc. Nebo odtěžování kůrovcových hnízd, až se les proředí natolik, že jej větší vítr pokácí. A vyjde to nastejno.