Smrtí nic nekončí, zničená příroda si poradí i bez lidí

Smrtí nic nekončí, zničená příroda si poradí i bez lidí
Author	Bohumil Křeček
Date	2003-07-19
Source	Deníky Moravia
Genre	tisk
Respondent

„Zkorumpujeme vás tatrankou, chlebem s tvarohem a domácí šťávou,“ říká v nadsázce Jaromír Bláha z ekologického Hnutí Duha. Začíná výprava na německou stranu Šumavy, do národního parku Bavorský les. Cílem je ukázat novinářům, že s kůrovcem si příroda poradí sama. Že kácet ve velkém stromy tak, jak se to dělá na naší straně pohoří, není nutné.

„Mám udělat jen několikaminutovou zprávu. Ekologie zajímá málokoho,“ říká po usednutí do auta kolegyně z rozhlasu. „ Myslíte?“ zeptá se posmutněle Jaromír Bláha, který má v Hnutí Duha na starosti problematiku lesů. Něco na tom asi bude. Exkurzi do Bavorského lesa nabídl Bláha všem, kteří v médiích informují o životním prostředí. Zareagovalo nás pouze pět. Na jih tak odjíždíme tři novináři, jeden fotograf a pět nadšenců z Duhy.

Ekologický aktivista řeže autem zatáčky

Bílý forman řízený Bláhou se řítí směr hraniční přechod Strážný. „ Auto si u nás doma prosadila manželka. Bydleli jsme na samotě a chtěla mít spojení pro případ nouze,“ vypráví třiatřicetiletý ekologický aktivista. „ Ale používám ho málokdy, leckdy stojí před domem i měsíc.“ Navzdory tomu si za volantem počíná suverénně, zatáčky „ řeže“ jako ostřílený jezdec. Že se před chvílí vrátil z noční, na něm není znát. Jaromír Bláha je totiž vystudovaný veterinář a spojení s oborem si udržuje alespoň jednou noční službou týdně. „ K lesu jsem se dostal přirozeně – bydlel jsem na hájence.“ Bláha už osm let napadá postup správců šumavského národního parku. Ti zastávají názor, že s kůrovcem je třeba důsledně bojovat bez ohledu na to, v jaké zóně se právě malý brouk láduje. Bojovat přitom znamená kácet – a v mnoha případech dřevo odvážet. Třeba i vrtulníkem. Bláha, mnozí odborníci a správci bavorského parku ale zastávají podstatně odlišný názor.

Na lesní hřbitov je drsný pohled

„Můžeme vidět doklady od vozidla?“ ptají se přísně celníci na hraničním přechodu a s lehkým pobavením sledují škodovku. Zub času na ní zapracoval. Nakonec ale mávnou rukou a pustí nás dál. Když poprvé zahlédnu tisíce mrtvých stromů na bavorské straně Šumavy, padne na mne úzkost. Uschlé stromy bez jehličí vypadají smutně. Takový ohromný lesní hřbitov. „ Na první pohled to fakt optimisticky nevypadá,“ připouští Bláha. Zastavujeme na parkovišti u hlavního infocentra Bavorského národního parku. To se nachází poblíž města Neuschönau. Odtud pravidelně odjíždějí turistické autobusy. Celodenní permanentka vyjde v přepočtu na 110 korun. „ Jmenuji se Sigi Schreib, je mi 34 let, strážcem jsem devět let a bydlím poblíž,“ představuje se náš průvodce. Sigi, jak ho máme oslovovat, popisuje historii národního parku. Vznikl v roce 1970 především proto, aby do hospodářsky slabého regionu přilákal turisty, a tím se pozvedla ekonomika. Byl to vůbec první národní park v Německu. „ V srpnu 1983 Bavorský les postihla obrovská větrná kalamita, poté následovala kůrovcová.Přes protesty mnoha lidí politici rozhodli, že v jádrové zóně parku se žádné stromy kácet ani odvážet nebudou. Že se vše nechá na přírodě.“ Okolo jádrové zóny je maximálně kilometr široké pásmo, kde se naopak proti kůrovci aktivně zasahuje, tedy kácí. Tak se chrání okolní soukromé a hospodářsky využívané lesy. A to je zásadní rozdíl mezi bavorskou a českou částí Šumavy. U nás se v národním parku kácí ostošest. V Bavorsku se rozhodli nechat přírodu uvnitř parku, ať si pomůže sama.

Nedívejte se nahoru, to podstatné je dole

Další kůrovcová kalamita postihla obě části Šumavy v roce 1994. „ Bylo nejteplejší léto za posledních sto let a sucho. To způsobilo zmnožení populace kůrovce,“ pokračuje Schreib. Za ním se nacházejí pahýly mrtvých stromů. Brouci sežrali takřka 4 tisíce hektarů lesa v nejvyšších místech Bavorského lesa. A přesto to správce parku nechalo v klidu. Jak je to možné? „ Když se podíváte nahoru, vidíte jen stovky suchých stromů. Vypadá to tragicky. Proto návštěvníkům stále opakujeme – dívejte se dolů, tam je to podstatné. A dívejte se pořádně,“ nabádá. Na první pohled nic moc. Nějaká tráva a kapradina, křoví, sem tam malý stromek. Sigi nás proto zavede kousek od cesty. A začne ukazovat nový, přirozeně vznikající les. Jeřáby, buky, smrky, jedle. Desítky stromků na malém kousku.

Národní park není výrobna dřeva

„Ale moc hezky to nevypadá,“ ohodnotí pohled na samostatně se obnovující les kolegyně z rádia. Mimoděk tím naráží na to podstatné. To, co vidí návštěvníci z dálky, je smutné. Zblízka není pohled o mnoho lepší. Suché stromy postupně padají k zemi. Tam vzniká naprosto nekorigovaný „ nepořádek.“ S upravenými lesy, které spíše připomínají park, to nemá nic společného. Tady vzniká prales. Jestliže dříve smrky tvořily 95 procent všech stromů, nyní to bude minimum. Už nikdy to nebude Bavorský les, jaký lidé znali. A smutné je, že už nikdy současníci neuvidí, jaký les tu vznikne. Poznají to až jejich děti a pravnuci. Zatím mohou chodit jen po stezkách a dřevěných chodníčcích a sledovat postupný samoobnovovací proces. Zjištění, že příroda si nějakým způsobem poradí i bez zásahu lidí, může být pro někoho celkem traumatizující. Ale pozor! „ Rozhodně si nemyslím, že tento postup by se měl aplikovat všude, například v hospodářských lesích,“ říká Jaromír Bláha. „ Ovšem národní park zkrátka není výrobna dřeva.“

Přesvědčte se na vlastní oči

V půl šesté večer nasedáme do formana a vyrážíme zpátky. Překračujeme hranice. Zatímco v Bavorsku mají o kůrovci jasno, v české části národního parku je vše jinak. Odborníci z několika mezinárodních organizací sice potvrdili, že kácet a odvážet dřevo je nesmysl, ale zda budou jejich závěry vyslyšeny, je nejisté. Ředitel Národního parku Šumava Ivan Žlábek, zastánce kácení, je stále na svém místě, i když už před třemi měsíci ministr životního prostředí Libor Ambrozek prohlásil, že na jeho místo vypíše konkurs. Dosud se nic nestalo. Pokud se v létě vydáte na Šumavu, podívejte se i za hranice. Sami se můžete na vlastní oči přesvědčit, jestli ten zdálky mrtvý les je opravdu mrtvý. Nebo zda se potvrzuje, že smrtí nic nekončí, ale začíná. A že nic není tak, jak se na první pohled zdá.

Foto: „Lidé se nás ptají, proč suché stromy nepořežeme a neodvezeme. Důvodů je několik – odumřelé stromy chrání mladé před sluníčkem, větrem, sněhem i zvěří. Živiny z uschlých stromů se vrací zpět do oběhu. A navíc je prokázáno, že lesy ve výškách přes 1200 metrů se zmlazují na tlejícím dřevě. Tedy, že mladé stromky se uchycují na trouchnivějících kládách,“ vysvětluje ekolog Schreib.

Foto: Uschlé stromy bez jehličí vypadají smutně a v našich podmínkách by šly k zemi. V Bavorsku ale tamní ekologové hájí metodu, ať si příroda pomůže sama. FOTO AUTOR

Foto: Geniálně jednoduchá metoda říká, že to podstatné probíhá dole. Skutečně, bující tráva, kapradiny a zárodky mladých stromů dávají tušit, že se rodí nový les.