Soužití člověka a lesa: Vyvážení dřeva
| Soužití člověka a lesa: Vyvážení dřeva | |
|---|---|
| Author | ndey, nn, Miroslav Mráček |
| Date | 07.1993 |
| Source | Výhledy |
| Genre | tisk |
| Respondent | |
, ,
Z minulosti lesního hospodářství:
Byla to práce těžká a nebezpečná, jak na Šumavě, tak u Landshutu – Robotní povinnost
Šumavští voli, zvláště z oblasti Volar vynikali mohutností, hmotností i silou. Proto je využívali s oblibou při přibližování i odvozu dříví ze šumavských lesů – byli pýchou v každém hospodářství. Na dobové fotografii J. Seidela je vidět odvoz dlouhého dříví na pilu, kdy se hospodáři sešli ke krátké přátelské nebo obchodní rozmluvě přímo na silnici.
S hlasitým „Hej rup!“ zvedá pět mužů silný konec dlouhého smrkového kmene na vůz ze země dvěma záběry tak, aby si nenamohli záda. Po krátkém vydechnutí, na další příkaz zvednou těžké břemeno konečně na vůz. Před odjezdem domů musí být naložené kmeny ještě vpředu i vzadu přivázány těžkými řetězy, aby se během cesty žádný z kmenů neuvolnil. Obrázek zašlých časů.
Vůz býval upraven z valníku a korby na vůz pro dopravu dřeva: Osa vozu byla často prodloužena tak, že vzdálenost mezi přední a zadní nápravou se prodloužila, aby bylo možno dopravovat dlouhé kmeny. Po obou stranách byly lišty nahrazeny krátkými loukotěmi nebo patkou do klanice, čímž bylo usnadněno nakládání kmenů.
Kácení stromů a nakládání kmenů na vůz byla práce těžká a nebezpečná. Po staletí museli sedláci tuto práci vykonávat nejen pro vlastní potřebu, nýbrž v rámci robotní povinnosti i pro soudní vrchnost. Z archivních materiálů o soudních procesech z let 1631–1633 (Státní archiv Landshut, Rep. 92, V. 8, Nr. 453) je zřejmé, že poddaní Zemského soudu ve Straubingu museli kupř. dopravit na sklad hřebčína ve Straubingu 550 sáhu dřeva (cca 800 prm). 300 sáhů museli přivážet ze Schwimbašského lesa (Schwimmbacher Forst) a 250 sáhů z Donaustaufského lesa (Donaustaufer Forst). Dřevo bylo zapotřebí k vytápění zámku ve Straubingu, kanceláří a jako otopový materiál pro domy a byty kurfiřtských úředníků a důstojníků ve městě bydlících.
Také poddaní dvorské marky museli pro tehdejší dvorní panstvo vykonávat dřevní robotní povinnosti. Tak např. musel půlláník dle likvidačního protokolu z roku 1841 dopravit 50 sáhů polen z Auholzu a 7 sáhů polen ze Sondergaysského lesa (Sondergayforst) do Irlbachu. Majitel čtvrtlánu musel vyrobit 4 sáhy polenového dřeva a dostal za výrobu jednoho sáhu 10 krejcarů.
Pro vlastní spotřebu mohli tehdy sedláci dovážet dříví z obecních lesů, ovšem pouze s vědomím a pod dohledem úředně ustanoveného dozorce nebo příslušného panského myslivce či lesního.
Začátkem 19. století se změnily podstatně majetkové poměry i co se týče lesů. Bývalý obecní les (Allmendewald) byl losováním rozdělen sedlákům a stal se jejich majetkem. Ještě dnes jsou tehdejší lesní parcely a tehdy stanovené hranice lesů většinou znatelné.
V minulých staletích patřil velký lesní majetek klášterům. Při sekularizaci z roku 1803 přešel tento bez náhrady do majetku státu. Od té doby je stát největším majitelem lesů v zemi. Bylo by možno ještě dnes obhospodařovat velké plochy lesů nasazením velkého počtu pracovních sil, tak jak nám to zachytil snímek z doby před 70 lety, aby se hospodářství vyplácelo?
Technika také ulehčila podstatně práci v lese. Dnes může jediný pracovník pomocí čelního jeřábu naložit i nejtěžší kmeny kulatiny.
Ještě jednou o lese hospodářském a přírodním
Tak konečně nějaké číselné údaje. Ve všech schwarzenberských panstvích se v letech 1864 až 1876 vytěžilo, resp. muselo vytěžit vzhledem k přírodním pohromám, asi 3,7 miliónů prostorových metrů dřeva. Z údajů v literatuře plyne, že schwarzenberským kanálem se ze Šumavy v letech 1791 až l873 splavilo do císařské Vídně čtrnáct miliónů prostorových metrů dřeva. Dřevem se ve vídeňských domácnostech topilo a při expanzi stavebního ruchu se používalo jako dřevo stavební. Vídeň tedy vděčí za svůj tehdejší bouřlivý rozvoj Šumavě. S rozšířením železnic a topení uhlím splavování dřeva schwarzenberským kanálem prakticky ustalo již před rokem 1891. Sečteme-li oba údaje, dostaneme úctyhodné množství vytěženého dřeva: téměř 18 miliónů prostorových metrů. Co tedy zůstalo ze Šumavských hvozdů? V publikaci O povětrnosti, kterou napsal v roce 1872, tedy před 120 lety, dr. F. J. Studnička, profesor na vysokém učení pražském, se v závěru říká: Kéž by se jen poměry tyto nezměnily ještě k horšímu, čehož bohužel jest se co obávati, bude-li se pokračovati v hubení lesů, které nyní začíná již býti osudným i naší Šumavě; neb dosud představovala pro největší část Čech obrovskou houbu, z níž srážky vodní zvolna na všecky strany se pak rozbíhaly, mnohotvárný život všude budíce a udržujíce… že normální výška Vltavy v Praze se každým desetiletím menší, jest jasné a neúprosné memento těm, kdož mají lesnické zákonodárství v rukou…
Tolik historie a jaká byla nedávná minulost a jaká je současnost? …porosty jsou postupně prořeďovány tak, aby ve chráněném prostoru pod nimi mohl vzniknout nerušeně nový les… Za posledních 20 let komunistické vlády se lesy intenzívně tak „prořeďovaly”, až z nich zůstala téměř jen buš. Prořeďování v otevřeném textu znamená: jaký strom si zákazník vybere, takový mu rádi ihned porazíme. Samozřejmě musí platit tvrdou měnou… Obrys lesa zůstává zachován, holoseče zmizely, tak kdo si přeje více? I se strašidlem nezaměstnanosti se dá vyrukovat… na lesním hospodářství na Šumavě jsou závislé tisíce lidí v celém kraji (Výhledy č. 5). Kolik tisíc lidí je závislých u nás na výrobě zbraní, na výrobě oceli atd.? Svět je v přerodu, je konec se snadným získáváním peněz a kácení stromů je nejsnadnějším legálním výdělkem, bohužel dosud.
