Spor, zda zničí národní park lesáci, či ochranáři, vrcholí

Spor, zda zničí národní park lesáci, či ochranáři, vrcholí
Author	Václav Bouda
Date	1996-08-17
Source	Zemské noviny
Genre	tisk
Respondent

Škůdci nebo zachránci Šumavy?

...cožpak u nás roste strom jako v kraji?... Ty velké tu stály od nepaměti, ale věčně státi nebudou, zetlí jeden po druhém a na jeho místo jiný postoupí a zmohutní, třebas i za dlouho. Tak se stává, že pokud celou věc člověk lesu ponechává, nic se lesu nestane. Co les ztratí, zase si vynahradí, ale pokácejte ty staré stromy zkraje a uvidíte!...

Tak varoval starý lesní dělník v Klostermannově románu „Ze světa lesních samot“ někdy v šedesátých létech minulého století. Jak prozíravá slova člověka spjatého životem s přírodou. Po intenzivním kácení lesů pro hospodářské účely v nejvyšších šumavských polohách přišla totiž v roce 1870 vichřice a kalamita, jejíž dozvuky lze vysledovat dodnes.

Ochranáři protestují

„Pracovnici správy chráněné krajinné oblasti nemohli věřit vlastním očím, když státní lesy vpadly do lokality Modravské slatě, od roku 1968 navrhované jako státní přírodní rezervace a začaly budoval cesty a velkoplošně těžit,“ tvrdí inženýr františek Krejčí, vedoucí útvaru ochrany přírody Národního parku (NP) Šumava. Zatímco lesáci kategoricky tvrdí, že likvidace rozsáhlé kůrovcové kalamity, vzniklé po větrné kalamitě v roce 1984, byla jedinou a nezbytnou možností záchrany, ochranáři jim za to nemohou přijít na jméno. Jaká je pravda?

„Klimaxová rostlinná společenstva jsou stabilizovaná společenstva, vznikla mnohatisíciletým přírodním vývojem a jako taková schopná ze stadia rozpadu se sama obnovit“ snaží se – pro laika pochopitelným způsobem – vysvětlit inženýr Krejčí, vzděláním rovněž lesák.

„Nejhodnotnější částí rezervace v oblasti Mokrůvky byly klimaxové smrčiny, asi sto padesát let starý porost se zbytky původního asi třistaletého klimaxu. Vzhledem k jeho stabilizaci šlo o lesy schopné kůrovci se bránit tak, jako se bránily v minulosti. Tedy vytvořením kůrovcových ok, případně stěn, na jejichž okrajích stojící mrtvé kmeny chránily zdravé stromy v pozadí svým zástinem ta, že za nimi lýkožrout nenašel vhodné podmínky k přemnožení. Místo toho byly ochranné stromy ve stabilizovaném porostu i za nimi napadené smrky poraženy. Tím se další kmeny s tenkou kůrou a bez ochranného zavětvení vystavily intenzivnímu slunečnímu záření a pro kůrovce se vytvořily ideální podmínky, aby ve vražedném útoku mohl pokračovat. Takto lze možná hospodařit tam, kde státní lesy nejsou vůbec schopny nový les obnovit anebo jen destruktivním a desítky let trvajícím způsobem. Po takovém zásahu přichází do oblasti pramenišť, jejichž hodnotu nelze ani z ekologického ani vodohospodářského významu vůbec docenit, jen zkáza.“

Šokující pohledy

Petr Ješátko, před dvěma měsíci ještě pracovník lesního závodu Železná Ruda, patřil k nejlepším fořtům Západočeských státních lesů. To do té doby, než se v názorech na hospodaření v lese rozešel s vedením závodu. Věčný rebel, který u lesní správy Hojsova Stráž zrušil těžební středisko, které podle jeho názoru způsobem práce neodpovídalo potřebám lesa, preferoval tradiční způsoby obnovy a samoobnovy lesa. Jak tenhle, po otci a dědovi zkušený lesník, vidí konflikt mezi ochranou přírody a lesáky – zastánci těžby dřeva napadeného kůrovcem i v nejvyšších polohách Šumavy? „Na mnohé si odpovíte na první pohled sám,“ říká novopečený pracovník správy NP Šumava, pověřený dozorem na lesní hospodářství, a vede mne přes potůček známé Vydry přímo proti zatím ještě zalesněnému vrcholu Mokrůvky. A komentář je vskutku zbytečný. Tady před dvěma roky jezdilo dvacet traktorů – lakatošů. Po zcela zerodované cestě, která tady vůbec nemusela být, se po chvílí stoupání ocitáme na obrovské holině. „Tak tenhle obraz zkázy ve výšce přes 1200 metrů nad mořem dokážou kolegové ze státních lesů vylepšit jen za pomoci bagru, a to by byl úplný konec,“ tvrdí můj průvodce. Přitom se stačí pouze pozorně podívat. Mezi padlým vývratem a pařezem vykukuje nad travinu hned několik smrčků. „Tady bylo původně kůrovcové oko,“ ukazuje na kůru opadanou z mrtvých kmenů. „V těchto podmínkách asi jediný způsob, jak se les dokáže sám obnovit. Na téhle obrovské holině už to příroda sama nedokáže.“ Zdá se to docela pochopitelné, říkám si, věří však tenhle lesák teorii, že v první zóně parku je možné kůrovce ponechal bez povšimnuti a příroda si poradí sama? „Jako každý hajný jsem měl zpočátku také svoje pochybnosti,“ upřímné přiznává Petr Ješátko. „Vždyť jsem se učil něco jiného a zcela jiná byla i praxe. Přesvědčila mne až návštěva Bavorského lesa. Tam můžete kůrovcová oka velmi přesně identifikovat, poznat funkci starého klimaxového smrku, který přežil. Tento poznatek tam už několik let ověřují při ponechání kůrovce i polomů bez zásahu. Kůrovec v těchto podmínkách vydrží rok Pak začnou působit plísňová a virová onemocnění, ptactvo a oslabený brouk už nedokáže v další generaci strom, bránící se zaléváním chodbičky smolou a vylučováním fytoncidů, zničit. Na opadané kůře a padlých kmenech okamžitě vzchází nový život. A jsme u dalšího sporu se Západočeskými lesy. Před dvěma roky tady ochranáři těžbu zastavili a zůstalo asi tisíc kubíků dřevní hmoty. Právě nyní má být toto, už ne plnohodnotné dřevo, dopraveno ke zpracování vrtulníkem. Znamená to ovšem alespoň na deset dnů zcela zastavit v celé atraktivní oblasti turistickou sezónu. Dřevní hmota mohla navíc alespoň částečně přispět ke zlepšenému uchycení náletu či sazenic při obnově lesa a zanedbatelné rozhodně není ani rušení přírody.“ Zatímco v hlasitém hovoru scházíme k okraji bývalé lanovky, přeruší nás hlučný vzlet velkého ptáka. Zvuk připomínající práskání vzdáleného biče se nedá přeslechnout. Tetřev – jeden z mála reprezentantů Šumavské populace tetřeva hlušce, jeden z mála exemplářů tetřeva v Čechách vůbec. V přírodě ho vidím podruhé v životě, ale nelze se mýlit. Argument, který proti nasazení helikoptéry hovoří sám za sebe. To už jsme u trasy lanovky, kterou se kmeny ze čtyřiceti hektarů holin dopravovaly k čekajícím těžkým tatrám. Jinak prý šetrný způsob dopravy. Tady zdroj věčné eroze. O „péči“ lesáků svědčí ocelové lano dodnes ležící na dně průrvy a ocelové úvazky poutající dopad těla po stranách stojících velikánů.

Budoucnost bude jiná

„Tohle lesáci už vůbec nevnímají, oni „jen“ potřebují vybudovat přístupové cesty, aby se s technikou dostali k budoucí holoseči a ekonomicky se jim zásah vyplatil,“ komentuje zážitek inženýr Krejčí. „Naše představy v jejich podání povedou k tomu, že zřejmě odumřou rozsáhlé porosty. Staré lesy poškozované imisemi zlikvidují větry, lýkožrout i zvýšená hladina spodní vody. Kdyby však bylo po našem, stačilo v minulosti k likvidaci několika vývratů pustit do lesa pár chlapů s pilou. Pro pilu a loupák nebylo třeba cest a holiny by tady vůbec neexistovaly.

Nenahraditelné hodnoty lesa, tisíce kubíků splavené zeminy, které vůbec nelze ocenit, jsou nenávratně pryč. To už je dnes ale marná řeč. Nemůže už jít o kritiku toho co se z řady důvodů nepodařilo, ale o to, aby takovéto „hospodaření“ v místech, která ocení až budoucí generace, skončilo. Proto zákon jasně hovoří o hospodaření v lesích národních parků. Starost o kůrovce nám mohou lesáci ponechat. Za výsledek neseme odpovědnost my. Stačilo by však, aby vnímavě pohlédli za hranici a zaregistrovali výsledky. Příroda nacházející se ve stabilizované podobě je schopna se přirozeným jevům, k nimž kůrovec patří, sama ubránit. Proto proti lýkožroutu smrkovému v oblastech první zóny ochrany, kde se navíc lesní společenstva (klimaxové, podmáčené či rašelinné smrčiny) prolínají, nebudeme zasahovat. Každý umělý a navíc velkoplošný zásah totiž naruší rovnováhu přírody mnohem víc, než přirozený škůdce. Jiné to ovšem bude na většině území parku ve druhé zóně ochrany. Tam se bez šetrných a vysoce kvalifikovaných zásahů neobejdeme. Naopak, lidské práce zde bude zapotřebí více, než dosud. Proto obavy z nedostatku pracovních příležitostí pro obyvatele, jak se národním parkem obecně straší, jsou zcela neopodstatněné.“

Víc lidská ruka nedokázala

To je ovšem voda na mlýn Petra Ješátka a tak ještě míříme do oblasti Královského hvozdu u Železné Rudy, kde poslední léta pracoval. Mezi Gertovou Hutí a Pancířem vím o „příkladu“ velkoplošného přístupu k hospodaření. Míříme tedy nejdříve tam. „Tak tohle mi nepřišijete,“ nedá se zaskočit bývalý fořt. „Tady jsme totiž na území lesní správy Nová Říje. Sem navelelo na likvidaci polomu ředitelství Západočeských státních lesů těžkou ruskou techniku.“ Přisedá ke zažloutlým zbědovaným sazenicím v rozježděných kolejích. „Podívejte, více lidská ruka ani po létech nedokázala. Na okraji je však původní, kdysi rozježděný, ale přesto pěkně vzrostlý nálet. Co by dokázala příroda sama, člověk zničil. Přitom stačilo polom šetrně vytěžit a les by se o obnovu postaral sám. Nad takovou prací by člověk zaplakal.“

Zcela odlišné pohledy můžeme vidět v Královském hvozdu. „Tohle je moje představa o hospodaření v CHKO Šumava i ochranných lesích parku,“ vysvětluje ten, který zcela propadl svojí profesi. „Nové lesní hospodářské plány už budou přirozené způsoby obnovy lesa ukládat. Zejména nálet se bude podporovat i v porostech třetí a čtvrté věkové třídy, třeba tak, že se proředí původní porost. Tam, kde to bude potřeba, se přistoupí k podsadbě s důrazem na doplnění druhové skladby smrk – jedle – buk. S tím jsme měli na Hojsovce výborné zkušenosti. Celoplošné holoseče budou zcela vy loučeny. Nepůjde už o hospodářský efekt, který přináší taková těžba, jako na Mokrůvce. Nepůjde totiž o záchranu dřeva, ale o záchranu lesa a to je podstatný rozdíl. Pravda, náklady na nápravu toho, co jsme po lesních závodech zdědili, nebudou zpočátku malé. Časem ovšem prostředky na pěstební činnost, které jsou pro ekonomiku nejdůležitější, budou postupně klesat a za čas může být naše hospodaření i ziskové.“