Správa Národního parku Šumava připomíná alkoholika

Správa Národního parku Šumava připomíná alkoholika
Author	Plzeňský deník
Date	2000-04-25
Source	Plzeňský deník
Genre	tisk
Respondent

Problém / Ekolog Boyd Evison varuje před zvyšováním těžby dřeva a lovením zvěře

Neschopnost naslouchat varováním – to je hlavní problém týkající se Národního parku Šumava. Šumavský park fungoval jako park jen mezi roky 1991 až 1993. Tehdejší vedení chtělo provádět vzorovou ochranářskou politiku, pohříchu si však nevšimlo, že jsou tu také obce a turisté. Kdyby příroda mohla mluvit, ochránce přírody z národního parku by chválila. Obce a turisté je však nechválili. Brzy potom, kdy ještě staré vedení parku převzalo lesní správy se všemi lidmi a technikou, nastal silný tlak na změnu priorit. Obvykle se tomu říká tlak lesnické lobby. To, co nastalo v Národním parku Šumava po roce 1994, je už dostatečně známo. První zóny byly zmenšeny a rozdrobeny, začalo se opožděně bojovat proti kůrovci, vstoupila v platnost směrnice o těžbě technicky využitelných suchých stromů. Jako na divadle se začalo pohybovat s tabulkami označujícími jednotlivé zóny. To, co bylo jednoho dne první zónou, stalo se druhého dne zónou klidovou, pak zase první a vice versa. Začalo se s propouštěním nežádoucích pracovníků, to je těch, kteří se k nové ne-koncepci vyjadřovali kriticky. V parku vzniklo to, co lesník Karel Kaňák, jeden z propuštěných, nazval kůrovcovou hysterií.

Z parku se stal velkokapacitní lesní závod

Jedním z důsledků hazardérské politiky byly holiny. Začalo se kácet hlava nehlava, holosečně, kácely se i stromy zcela zdravé a také sterilní souše, které už žádného kůrovce nerozšiřují. Ty byly vykazovány zcela prostě – jako kůrovcové dřevo. Naprostá většina kmenů byla v rozporu se smyslem parku vyvezena a prodána. Z parku se stal velkokapacitní lesní závod. Postupně se začalo s těžbou buků a rašeliny. Po těžké technice zůstaly v terénu hluboké erozní rýhy, a to i v nejcennějších prvních zónách. Na druhé straně byl vyhlášený zákaz diferencovaných zásahů proti kůrovci v prvních zónách zrušen a pak zase obnoven, samozřejmě ke škodě přírody. Příroda podobné chaotické změny lidských koncepcí nemá ráda. „Nepřirozené zásahy vedou k přirozenosti. Přírodu trochu předběhneme,“hájí drastické zásahy ředitel správy parku Ivan Žlábek. Jeho těžařské motto tvrdě kritizuje celá řada předních českých odborníků a vědců. Nic se však neděje. Těží se dál. Nechte aspoň dochované pralesy jako je Trojmezná, říkají ekologové. Nejsou to pralesy, ale pastevní lesy! smečuje správce parku. Pečujte o les podobně jako v sousedním Národním parku Bavorský les, žádají jiní. V Národním parkuBavorský les se zasahuje víc než u nás, odpovídá současná správa parku. A když je nejhůř, odvolá se správa parku na lesní zákon. A ten nás nutí asanovat! Je zajímavé, že na zákon o ochraně přírody, který má v národním parku platit především, se v kauze kůrovec správa parku neodvolala ještě nikdy. A náměstek ministra životního prostředí dodává, že suché lesy si u nás nemůžeme dovolit, protože veřejnost chce přece vidět krásné zelené smrky! K tomu už není co dodat. To je existenciální nedorozumění o tom, co to je národní park.

Správa parku organizuje pro své známé lovy

Ještě v roce 1994 byl čas hysterii zastavit. Tehdy pracoval v národním parku ekolog Boyd Evison ze Spojených států amerických. Místo aby se o jeho práci co nejvíc diskutovalo, utajovala se. Jeho studie „Budoucnost Šumavy – Dlouhodobá prosperita založená na ochraně životního prostředí“byla jasným varováním. K veřejnosti se však nedostala. Evison napsal, že zvolená technologie postupu proti kůrovci vede podle zkušeností z jiných oblastí ještě k většímu zamoření a nenávratným škodám. „Těžba dřeva, kterou organizuje park, představuje právě onu protikladnou aktivitu, která vyvolává u veřejnosti pocity rozhořčení. Používání motorových vozidel se znakem Národního parku Šumava v místech, kam ostatní veřejnost nesmí, může vyvolat u návštěvníků nekooperativní jednání. Zdá se, že neexistuje v parku místo, kam návštěvníci mohou a dřevorubci ne – právě naopak,“píše Evison. „Pokud je chod národního parku závislý na příjmech, které pramení z ekonomického využívání hlavních složek jeho ekosystémů, pak se jedná skutečně o absurdní situaci,“pokračuje ekolog. „Složitost zonace a jejích hranic a různé režimy managementů působí zmatek ve veřejnosti. Další prohloubení fragmentace území by však tuto situaci ještě zhoršilo,“uzavírá Evison a varuje před zvyšováním těžby dřeva a lovením zvěře, které správa parku organizuje pro své známé. Ti pak do nejcennějších míst parku, kde platí absolutní zákaz vjezdu, vjíždějí služebními auty, většinou každý zvlášť, takže v jednom autě sedí jen řidič a spolujezdec. Tyto lovecké konvoje správa parku toleruje už léta. A pokud se turisté brání? Odpověď je jednoduchá. Správa parku buď prohlásí, že jsou vyprovokovaní médii, anebo jim jednoduše zakáže vstup do lokalit, kde známí loví.

Těžba dřeva v parku stoupá

Po sedmi letech od expertizy ekologa Boyda Evisona se krize parku dále prohloubila. Těžby dřeva plynule vzrostly až na rekordních 290 tisíc kubíků za rok. Rekordní těžby byly zaznamenány dokonce i loni, kdy stav kůrovce měl podle správy parku klesnout o jednu třetinu. Větrná kalamita z roku 1999 přitom zůstala ve druhých zónách nezpracována, zatímco v téže době byly prováděny úmyslné mýtní těžby. Během takzvané Žlábkovy pětiletky vzniklo už 1300 hektarů holin. Bývalý vedoucí sekretariátu ředitele Čestmír Hofhanzl upozorňuje také na to, že v předpolí Národního parku Šumava dochází v posledních letech k transakcím s převodem a koupí dřevařských akciových společností, čímž se dle jeho slov „dřevařští magnáti připravují dělbu teritorií“. Hofhanzl o tom říká, že těžbu i prodej dřeva správa parku chtě nechtě realizuje přes podivně propojené firmy, vlastněné podivnými lidmi a společnostmi. Co se dále děje: na Šumavě jako by se nedostávalo dřeva nejlepších sortimentů. To však není pravda. Vysoce kvalitní dřevo tu je, těží se, ale je vykazováno jako méně kvalitní. Všechno nasvědčuje tomu, že správa parku prodává dřevařským akciovkám dřevo za přemrštěně nízké ceny a ty je pak obratem prodávají dál – často do Německa a Rakouska – za ceny podstatně vyšší. To není náhoda. Správa parku pak může s klidným srdcem říkat, že ona surové dřevo do zahraničí neprodává.

Současné hospodaření je plundrováním

Hazardérské hospodaření správy parku kritizují u nás nejen ekologové, ale i šumavské obce a – nastojte – lidé, jako předseda Výboru pro životní prostředí Poslanecké sněmovny ing. Miroslav Beneš. Ten působil jako předseda dozorčí rady Jihočeských lesů České Budějovice. Současné hospodaření správy parku nazývá „plundrováním lesa ochranáři“, mluví o „devastaci lesních porostů za účelem vytěžení co nejvíce kubíků“a paradoxně kritizuje, že správa parku ponechává v některých cenných lokalitách dřevo ležet na místě. Je to však kritika účelová, pozor na ni! Mnozí starostové a samozřejmě lidé jako je pan Beneš sledují touto filipikou jediné: další zmenšení už zmenšených prvních zón nebo přímo zmenšení nebo zrušení Národního parku Šumava a převod jeho území pod ministerstvo zemědělství, případně pod obce. Příběh Boyda Evisona se opakuje znovu v roce 1999, kdy Národní park Šumava a Světový fond pro ochranu přírody WWF oznamují novou etapu spolupráce. Ze strany WWF jde o možná poslední zoufalý pokus zastavit drastické těžby a mnohdy i rozkrádání dřeva v srdci Národního parku, ke kterému došlo například v první zóně č. 69 u Kvildy nebo na Ztracené slati. Odtud vyvezl dřevo nejvyšších sortimentů zatím neznámý vrtulník na sklonku minulého roku. Případ dodnes není uzavřen. Zjistilo se, co to bylo za vrtulník, ale jeho majitel tvrdí, že na Šumavě dřevo netěžil. Přitom dřevo zmizelo z lokality, kde správci parku hlídají sebemenší špatný pohyb turistů. Národní park Šumava měl určitou šanci získat prestižní certifikát PAN Parks, což je jedna z iniciativ WWF. Certifikát označuje vysokou úroveň ochrany přírody a pamatuje i na návštěvníky parku. Správa parku však nebyla s to opustit zažitou praxi. Na problém drastických těžeb upozornil českého premiéra Miloše Zemana generální ředitel WWF Claude Martin. Koordinátor projektu PAN Parks Zoltán Kun se vydal osobně na Šumavu a upozornil, že nebezpečí pro park je obrovské – jak ze strany obcí, tak ze strany těžařů. Kun navrhl vytvoření diskusního fóra odborníků, vedení parku a obyvatel obcí. Ani následující seminář WWF na Šumavě, ani varování environmentalistky Kathryn Furlong, pracující pro WWF, nezmohlo téměř nic. Správa parku nevytvořila jediný projekt ve prospěch mezinárodně přijatelného rozvoje parku, zájem WWF opadl, k vytvoření diskusního fóra nedošlo. „Správa parku zjevně nechce pracovat ve směru schválených principů a kritérií pro PAN Parky,“řekl Kun.

Politický tlak je nezbytný

Mezinárodní instituce, odborníci z různých zemí i vedení sousedního Národního parku Bavorský les vědí o tom, co se v našem parku děje. Říkají ale, že se nechtějí vměšovat. Snaží se najít se správou parku společnou řeč. Správa Národního parku Šumava kývá hlavou a říká, že usilování všech je společné. Což připomíná alkoholika, který před doktorem místopřísežně prohlašuje, že pít je svinstvo. Bez politického tlaku na zachování zelené střechy Evropy to ale nepůjde. A ten tlak musí přijít zvenčí.