Stejný metr pro všechny

Stejný metr pro všechny
Author	Jaroslava Brožová
Date	2003-03-10
Source	Literární noviny
Genre	tisk
Respondent

Rozkladová komise ministerstva životního prostředí vrátila k novému projednání vloni zamítnutou žádost Hnutí Duha o povolení vstupu do prvních zón Národního parku Šumava za účelem monitorování následků kácení na lesní ekosystémy. Ministr tak zohlednil skutečnost, že občanská kontrola dění v národním parku je veřejným zájmem, který převyšuje zájmy ochrany přírody. V novém projednání budou upřesněny počty osob, pro něž budou platit výjimky ze zákazu vstupu. Příležitost zúčastnit se tohoto monitoringu dostanou i zástupci obcí, jejichž katastrální území zasahuje do prvních zón. Navrhované řešení, pokud budou všichni zúčastnění respektovat jeho podmínky, by snad mohlo konečně přispět k uklidnění dlouholeté „války“ mezi správou NP a duhovými aktivisty. V minulých letech docházelo k mnohým incidentům, spojeným se vzájemným obviňováním. Správě parku neslouží ke cti, že při protestních akcích nedokázala zabránit lesním dělníkům ve fyzickém napadání aktivistů. Duha se zase občas uchylovala k příliš emotivním výlevům, v nichž házela celou správu do jednoho „pytle“ nejhorších škůdců přírody. V minulém roce ohlásilo Hnutí Duha (po šestiměsíčním marném čekání na vyřízení své poněkud nejasně specifikované žádosti o udělení výjimky ke vstupu do prvních zón), že bude monitoring provádět bez povolení. Někteří její „přistižení“ aktivisté byli pak tvrdě postihováni zaměstnanci Národního parku Šumava. Nic proti přísnému dodržování zákonů, jestliže je důsledně uplatňováno vůči všem provinilcům bez rozdílu. Jak ale hodnotit stav, kdy pracovníci parku trestali „nepohodlné“ aktivisty poměrně vysokými pokutami, zatímco vstup neukázněných turistů do stejných míst byl řešen pouhým napomenutím? Například dne 22. června 2002 se setkali v prostoru tzv. Koňské silničky v oblasti Mezilesní slatě u Kvildy dva aktivisté Duhy se zaměstnancem lesní správy panem Černým, který je upozornil, že se nacházejí v první zóně národního parku a musí ji opustit. Ukázal jim zároveň směr, kterým se dostanou na turistickou trasu. Teprve když se přiznali, že jsou z Duhy a provádějí zde monitoring, okamžitě změnil svůj původně shovívavý tón a komisně je zadržel s tím, že musí vyčkat příjezdu policie. Na jejich dotaz, proč se totéž netýká tří děvčat, která pana Černého doprovázela, odpověděl, že jsou to brigádnice z Vysoké školy zemědělské z Prahy. Dívky ovšem přiznaly, že žádné povolení ke vstupu do prvních zón nemají. Přesto policie po svém příjezdu neshledala, že by také porušily zákon. Správa národního parku měla přitom povinnost pro své brigádnice rovněž požádat územní odbor ministerstva životního prostředí o povolení vstupu – což neučinila. Je smutné, že teprve poté, co Hnutí Duha ohlásilo úmysl realizovat své aktivity v parku bez povolení, začala Správa NPŠ vyvíjet usilovnou kontrolní činnost, kterou zřejmě zameškala v době, kdy bylo beztrestně z parku vrtulníkem vyváženo ukradené dřevo. Ač zajisté nelze tolerovat nerespektování zákonů nikomu, tedy ani aktivistům, přičemž dobré úmysly nikoho neomlouvají, měly jejich „zločinné“ aktivity během onoho loňského léta nesporně jeden pozitivní výsledek: správa zvýšila svou ostražitost, jejíž přemírou bohužel v uplynulých letech neoplývala. Podle průměrného ročního počtu vydaných povolení ke vstupu do nejpřísněji chráněných zón Národního parku Šumava se zdá, že se toto území až dosud nevyznačovalo příliš úzkostlivě dodržovanou nedotknutelností. Bylo by tedy na místě, kdyby se územní odbor ministerstva životního prostředí více zamýšlel nad každou podanou žádostí, zda se za deklarovanými účely vstupu neskrývají cíle zcela jiné. Mělo by se tak dít se stejnou důkladností, s jakou je nyní zvažována žádost aktivistů Duhy.

Autorka je členkou sdružení Jihočeské matky.