Strážci parku stetsony nedostali

Z sumava-corpus
Přejít na: navigace, hledání


Strážci parku stetsony nedostali
Author Radovan Holub
Date 1994-11-19
Source Prachatický deník
Genre tisk
Respondent

Je naděje na rozumnou a životaschopnou variantu hospodaření v Národním parku Šumava?

Obrázek číslo 1: Bučina. Dříve nejvýše položená obec Šumavy. Na takzvaném „zeleném přechodu“ pro pěší, cyklisty a běžkaře, čteme rázné ponaučení Národního parku Šumava: „Zákaz vstupu mimo trvalé lesní cesty a značené turistické stezky.“ Dva kilometry odtud směrem na bývalou osadu Knížecí Pláně je les, do něhož turista nesmí vstoupit, rozježděn těžkou lesnickou technikou. Čerstvé hluboké rýhy po lesních traktorech svědčí o historické absurditě: návštěvníci Národního parku Šumava jsou si rovni, někteří jsou si však rovnější.

Obrázek čisto 2: Cestuji na kole po Národním parku Šumava v oblasti mezi Dobrou Vodou a Prášily. Vím, že nemám rušit zvěř, trhat vzácnou květenu a pohybovat se mimo značené cesty. Je třeba zachovávat původní ekosystémy. V tu chvíli se za mnou objeví Nissan Národního parku Šumava, který si spletl původní ekosystémy s divokou rallye po šumavských cestách. Řítí se, co to dá, v oblacích prachu, cyklisté uskakují v odletujících kamíncích, zvířata taky. Ochrana přírody na pochodu.

V parku jako u lesního závodu?

Ochrana přírody, praktikovaná správou Národního parku Šumava, se mi nelíbí a považuji ji za nesmyslnou právě proto, že dva výše uvedené obrázky nejsou zdaleka ojedinělé. Strážci národního parku o této absurdní „ochraně“ vědí. „Lesnická činnost v národním parku se dnes preferuje na úkor všech jiných aktivit,“ říká jeden. Další tvrdí: „Denně hovoříme s lidmi v atraktivních lokalitách jako je Jezerní slať, Prameny Vltavy nebo Bučina. Většina turistů nám říká, že si v parku připadají jako u lesního závodu. A proč? Protože během jednoho výletu pravidelné potkávají těžební skupinu, uskakují před lakatošem a na cestě, kam je zákaz vjezdu cyklistů, vidí velkou nákladní tatru, která vyváží z parku dříví. V této situaci je opravdu těžko vysvětlovat, že se nacházejí v nejcennější lokalitě Národního parku, kam nesmí ani pěší turista.“ A jiný strážce dodává: „Správa parku není schopna vidět jiný způsob financování parku než těžbu dřeva. Na jedné straně správa parku zakáže triatlonový závod, protože by tam běžel agregát na vysílačku, ale na druhé straně ve stejné oblasti jezdí tatry se dřevem a se štěrkem. V parku panuje bezvládí.“

Co tomu říkají bavorští sousedé

Přestože hraniční oblasti by měly být do budoucna propojeny přeshraničními aktivitami a společnými zájmy, dívá se správa sousedního Národního parku Bavorský les na naši fabriku na dříví skrz prsty: „Rozsáhlé a velmi aktivní lesní hospodaření považuji za nejkritičtější bod českého Národního parku Šumava,“ říká Hans Bibelriether, ředitel Národního parku Bavorský les. „Pokud se vašemu parku nepodaří těžbu dřeva během několika let podstatně zredukovat, hrozí mu ztráta mezinárodní vážnosti. Těžba dřeva se nedá spojit s ideou parku, právě tak jako zemědělství, myslivost a hornictví. Národní park, jenž tyto aktivity provozuje, je de facto podvod a škodí regionu i celé zemi.“

Co má potom strážce říkat…

Strážci Národního parku Šumava tvrdí, že Nissan, který nerespektoval podmínky ochrany přírody, nepatří žádnému ze strážců, nýbrž lesnímu personálu. „My žádného džípa nemáme, my máme jen škodovky stodvacítky, horská kola a snažíme se chodit pěšky,“ dodává jeden ze strážců. „Strážce musí denodenně čelit otázkám turistů, kteří se dotazují, proč nesmějí jít tam, kam jezdí tatry pro dříví. Vezměte si: Strážce stojí u Pramene Vltavy, je to pietní místo, spojené s národními tradicemi. Lidé tam chodí s úctou. Je to první, nejcennější zóna národního parku. Strážce vykládá lidem o tom, že je nutné zachovávat ochranný režim... a najednou začne z lesa řvát motorová pila, objeví se lakatoš a tatra naložená dřívím. Lesní personál se však na nás dívá skrz prsty a nechce s námi spolupracovat, protože je zvyklý z minula, že hajný tu byl vedle pohraničníka neomezeným pánem. Lesáci se domnívají, že lesní hospodaření je gró národního parku. Národní park tu však není od toho, abychom si hráli na schovávanou. Lesáci se stále chovají tak, jako kdyby tu byly dráty. Uvažuje-li se o tom, jestli se má ta nebo ona trasa nechat turistům nebo lesákům, vyhrají lesáci. Hajní dokonce kritizují, že neusměrňujeme turistický ruch v době říje, kdy chtějí mít klid na lov jelenů, na které jezdí většinou s devizovými cizinci. Někteří nám říkají, že za drátů to bylo lepší, protože sem turisti nesměli.“

„Osvětu dělatraději nenásilně“

Turisté, kteří přijdou do Národního parku, reagují na absurdní ochranu přírody, praktikovanou správou parku, po svém. Jsou buď znechuceni, anebo jdou tam, kde se jim zlíbí. „Image národního parku na veřejnosti je hrozný,“ říká jeden strážce. „Lidi například vidí, že Luzenské údolí je pro turisty uzavřené, protože by prý mohli vyrušit tetřevy. Z hlediska ornitologa je takový zákaz kravina. Lidi to tuší, takže chodí nadivoko. Překročení státní hranice v oblasti Mokrůvky je denodenní záležitostí.“

Nový ředitel Národního parku Šumava Ivan Žlábek tvrdí, že „podobné paradoxy by rád dostal z parku pryč ... Chybná byla představa závory s tím, že za ni mohou jen ochránci a ostatní tam nemají co pohledávat … Nenásilná osvětová a vzdělávací činnost parku je prioritní.“ Hodnotíme-li však to, co národní park během čtyř let své existence pro osvětovou a vzdělávací činnost vykonal, je na místě skepse. Objekty, které národní park převzal do své péče, nadále chátrají, informace pro veřejnost jsou nedostatečné, slibované řemeslnické dílny, kočárové vyjížďky a další aktivity nejsou. „Jak lidem asi je, když vidí, jak se opuštěný majetek po armádě bezostyšně ničí, rozkládá a boří, jak se s ním bude kšeftovat, jak se brání podnikání v obcích a hospodaření na opuštěných pozemcích,“ píše Emil Kintzl z Kašperských Hor „Zřejmě někteří pohrobci komunismu, kteří zastávají v NPŠ vyšší funkce, si ještě stále myslí, že musí mít navrch i dnes,“ vysvětluje.

Krásná přesevzetí, ale lecos je jinak

Priorita je zabránit dalšímu chátrání území,“ řekl ředitel NPŠ Ivan Žlábek. Louky v parku by měly být prý do konce letošního roku posekány, obce a správa by měla mít totožné cíle ... Utopie? Vida složené kmeny u parkových cest, označené německy a připravené k odvozu do Německa, vida chátrající nemovitosti národního parku a louky zamořené náletem, nemám mnoho důvodů, abych krásným předsevzetím věřil. „Netušil jsem, že rozpory mezi správou parku a obcemi jsou tak hluboké,“ řekl mně Boyd Evison, americký odborník na ochranu přírody, jenž se nyní pohybuje po Šumavě. „Je nepochopitelné, že Národní park Šumava zajišťuje své financování z exploatace toho, co by měl chránit.“

Honební obora nebo lesní plantáž

Určitá naděje, že tlak lesnické lobby v parku bude omezen, a že se konečně objeví rozumná a životaschopná varianta existence parku, svitla potom, co ředitel NPŠ prohlásil, že strážci parku nebudou „hlídat“, ale „především informovat“. „Strážce označíme stetsony, aby byli nápadní,“ řekl. Strážce se stetsony (klobouky) jsem nikde neviděl. Zato se objevila nová, pozoruhodná varianta. Podle sdělení strážců: „K 15. 11. 1994 máme být zrušeni. Nebudeme mít dozor nad zákonem č.114 o ochraně přírody a krajiny. Strážní službu by měl podle všeho vykonávat lesní personál. Tato organizační struktura se tvoří, aniž by nám něco řekli. O nás bez nás. Co budeme my, to nevíme.“ Jak bude lesní personál hájit zájmy návštěvníků, pro něž byl park vytvořen, nechávám na volné úvaze čtenáře. Že jde o další ústupek lesnické lobby, je více než jasné. Nezbývá než doporučit, aby byl park přejmenován nějakým přiléhavým názvem: honební obora nebo lesní plantáž.

Radovan Holub

(autor je spolupracovníkem redakce)