Turistům zůstala jen třetina Šumavy

Turistům zůstala jen třetina Šumavy
Author	gal
Date	2008-02-25
Source	Mladá fronta Dnes
Genre	tisk
Respondent

Šumava – Důsledky únorového komunistického převratu na sebe nedaly dlouho čekat ani na Šumavě. Po nacistické okupaci a poválečném vyhnání Němců dostal rozvoj oblasti další úder. Jako ilustrace mohou posloužit například dějiny lyžování v západočeském pohraničí.

Jestliže se ještě v březnu 1950 konaly na Špičáku štafetové závody o Zlatou lyži Šumavy, v následující sezoně už se lyžaři museli sejít v nižších polohách. Komunistický režim si tu začal vybírat svou daň, mnozí ze zdejších obyvatel opět stáli před odsunem.

Od dubna 1951 začala být podél hranic s Německem a Rakouskem zřizována takzvaná zakázaná pásma. Prvním byl pruh území od hranice do hloubky až dvou kilometrů, ze kterého bylo veškeré obyvatelstvo vystěhováno. Na něj pak navazovalo hraniční pásmo hluboké dva až deset kilometrů. Do hraničního pásma mohli civilisté jen na zvláštní povolení od svítání do setmění, jinak se směli pohybovat pouze po veřejných cestách. Volně přístupná byla záhy jen třetina Šumavy. Zbývající dvě třetiny představovaly hraniční pásmo a pásmo vojenské.

Po roce 1948 začaly vznikat také vojenské újezdy. A právě v nich mizely samoty i celé obce. Hraniční pásmo se během let měnilo a posouvalo. Například na Železnorudsku byla pro návštěvníky „konečná u hotelu Rixi níže pak Belveder. Zapovězení další části Železnorudska na sebe nedalo dlouho čekat a turistickou závorou byla Hojsova Stráž, na hřebenech pak Pancíř. Dál už běžní smrtelníci přístup neměli. Komunisté na Šumavě budovali „pevnou hráz socialismu a míru“. V absolutní izolaci byly mimo jiné oblasti na Prášilsku, kde se nacházel vojenský újezd Dobrá Voda.

„V pásmu směl pobývat jen ten, kdo tam trvale bydlel. Ak trvale žijícím směli jen nejbližší příbuzní na zvláštní propustku,“ vzpomíná dvaadevadesátiletý Jaroslav Lacina. „Já jsem měl na Špičáku trvale žijící rodiče, propustku jsem tedy získal. Stejně jako moje sousedka, která jezdila za maminkou. Stávalo se, že každý pátek jsme z večerního vlaku vystoupili pouze my dva,“ říká Jaroslav Lacina. Cesta vlakem v oblasti hranic nebyla příjemná. „Probíhaly přísné kontroly, které prováděli dva příslušníci pohraniční stráže. Jeden kontroloval doklady cestujících – občanské průkazy a propustky, druhý jej jistil se zbraní v ruce. Nastupovali buď v Nýrsku, nebo v Zelené Lhotě, nejpozději v Hojsově Stráži,“ připomíná Jaroslav Lacina.

Jak vzpomíná, vlak byl obvykle takřka prázdný, neboť málokdo se tímto směrem vydal.

I při práci se člověku stále připomínalo, že „nepřítel je za humny“. „Když jsme potřebovali prkna na pile v Alžbětíně, musel k tomu dát souhlas velitel pohraniční stráže. S tímto souhlasem jsem autem přijel k hraničním závorám. Tam si vedle mě sedl pohraničník se zbraní připravenou na klíně. S tímto dozorem jsem dojel na pilu a stejně tak i zpět k první závoře. A to bylo už v roce 1970,“ říká Jaroslav Lacina.

Částečně zpřístupněno bylo Železnorudsko až v zimní sezoně 1957–58, ale pásmo se zpět k hranici posouvalo jen zvolna. Vrchol Špičáku byl (za přísného dozoru pohraniční stráže) otevřen turistům až na konci šedesátých let. Nicméně celá rozsáhlá území na Šumavě zůstala tabu až do pádu železné opony.

„Když jsme potřebovali prkna na pile v Alžbětíně, musel k tomu dát souhlas velitel pohraniční stráže.“ Jaroslav Lacina