Výprava „zakázanou“ Šumavou
Výprava „zakázanou“ Šumavou | |
---|---|
Author | Jaroslava Šašková |
Date | 2008-08-14 |
Source | Mladá fronta Dnes |
Genre | tisk |
Respondent |
Národní pak se otevírá lidem
Národní park Šumava letos poprvé pořádá organizované výpravy do přísně chráněných míst, kam byl dříve vstup zakázán. Redaktorka Mladá frontaDnesse zúčastnila výpravy do okolí Modravských slatí
Na vlastní kůži
Šumava – Letos poprvé se mohou návštěvníci Šumavy vypravit na některá dosud zakázaná místa Národního parku s nejcennější přírodou. Zájemci se tam dostanou ale jen v doprovodu proškolených průvodců a v malých skupinkách.
„Umožňuje to výjimka vlády, která platí od začátku srpna do konce října,“ vysvětluje mluvčí Národního parku Šumava Radovan Holub.
Turisté se mohou podívat do pěti lokalit – do kaňonu řeky Křemelná, do oblasti Vltavského luhu, Trojmezné, Smrčiny a Modravských slatí.
„Letos jsme připravili na každou z tras od sedmi do čtrnácti vycházek. Počet účastníků je omezen na devět až čtrnáct lidí,“ upřesnil Holub. Vycházky do šumavské divočiny se konají v přesně určený den a jejich trasu není možné krátit.
Dvě nejdelší trasy v délce 27 a 25 kilometrů vedou do oblasti Modravských slatí. Od letošního května na ochraně slatí na české a německé straně spolupracují šumavský a bavorský národní park v rámci projektu Divoké srdce Evropy. „O tyto trasy je největší zájem, protože vedou do nejvzácnější oblasti, kde žijí rysové a poslední šumavští tetřevi,“ říká Josef Štermberk ze správy Národního parku Šumava, který má organizované výpravy na starosti. Na vlastní kůži si cestu do šumavské divočiny už vyzkoušela i autorka tohoto článku.
Byla to krása, ale sama bych tam jít nechtěla
Je půl deváté ráno a vycházím s devíti lidmi z Modravy po značené cestě směr Poledník. Ve skupině jdou tři průvodci v čele s Josefem Štermberkem. O rostlinách, zvířatech, rašeliništích, kůrovci a přirozené obnově napadených stromů vypráví Zdeňka Křenová ze sekce výzkumu a ochrany přírody Národního parku. Konverzace probíhá převážně v angličtině. Dalšími členy výpravy je totiž náměstek ředitele národního parku Bavorský les Hans Kienner a jeho dvě kolegyně Maria a Sára.
Prvních devět kilometrů jdeme po asfaltu až na Javoří pilu. Tam teprve opouštíme značenou stezku a klesáme k potoku. Divočina začíná.
Přeskakujeme první potok a začínám být ráda za dobře naimpregnované pohorky a dostatečně dlouhé nohy. Udělám ale pár kroků a šťavnatý polštářek mechu mizí pod mojí levičkou a já se bořím až po nárt do rozměklé půdy. Pravou nohou rychle hledám pevnou půdu, zabírám a snažím se udělat krok pryč. Někdo mi podává pomocnou ruku a tahá mě ven. Jsem ráda, že tu nejsem sama. Stoupáme z koryta potoku nahoru. Měkkou půdu vystřídal hustý borůvkový podrost. Keříky dosahují místy až k mým kolenům, na kterých mi přezrálé borůvky kreslí abstraktní vzory. Zjistím to až na konci cesty. Zatím procházíme hustým smrkovým mlázím a šplháme přes kmeny padlých stromů. Nahoru, dolů a zase. Najednou střídá hustý les několik kilometrů dlouhý a pár metrů široký průsek. Vypadá to jako dálnice. Ve skutečnosti tu před osmácti lety vedla železná opona. Naštěstí jsou tohle její poslední stopy. Stoupáme širokým průsekem do kopce a pod nohama se nám pletou malé smrky.
„Nikdo je tu nevysazoval. Vyrostly samovolně ze semínek,“ ukazuje Zdeňka Křenová. Po sto metrech opět pronikáme do divokého podrostu. Blížíme se k místu, které z dálky vypadá jako hřbitov. Suchá torza stromů trčí smutně do výšky. Místy ještě stojí celý strom, ale větve už má holé. Hodoval tu kůrovec. Ve vzduchu se vznáší vůně pryskyřice, ale voní jinak než obvykle – mrtvolně sladce. Vychází ze stromů, které ještě vzdorují kůrovci a snaží se ho udolat zvýšeným množstvím smoly. Procházíme mrtvým lesem. Pod nohy se mi zase pletou malé smrčky, které vyrůstají na ležících zbytcích kmenů.
Přešli jsme česko–německou hranici, aniž bych si toho všimla. Hans Kienner začíná popisovat okolní krajinu. Vycházíme na Hochschachten –staré bavorské pastviny. Sedíme ve stínu pod aspoň tři sta let starým javorem, kocháme se výhledem na vzdálené vrcholky Velkého javoru. Po půl hodině vyrážíme dál. Před sebou máme Kohlschachten, další z bývalých pastvin pojmenováná po milířích, a pak Latschenfilz a Zwieselter Filz – kosodřovinou porostlé plochy slatin s jezírky. Zpět na českou stranu se prodíráme hlubokým borůvčím, přelézáme mechem obrostlé popadané kmeny, skáčeme z jednoho mechového polštáře na druhý nebo se prodíráme hustým smrkovým podrostem. Divočinu opouštíme asi kilometr a půl pod Poledníkem, odkud se vracíme zpět na značenou cestu. Buď můžeme jít dalších deset kilometrů po ní až do Modravy, nebo přes Poledník do Prášil.
„Průvodce každopádně dovede skupinu z divočiny vždy na značenou trasu,“ ujištuje Josef Štermberk. Zájemci o vycházky do „zakázané divoké Šumavy“ se mohou hlásit osobně nebo telefonicky na informačních střediscích. Rezervace je platná až po zaplacení účastnického poplatku od 150 do 300 korun podle délky trasy.
Divoké srdce Evropy Společný projekt Národních parků Šumava a Bavorský les zaměřený na ochranu nejzachovalejší šumavské přírody odstartoval letos v květnu. Týká se území o rozloze 12 tisíc hektarů mezi Luzným, Roklanem a Poledníkem včetně Modravských slatí. Žijí zde rysové a poslední šumavští tetřevi.