Vědci nemluví pravdu o zpracování kalamity na Šumavě

Vědci nemluví pravdu o zpracování kalamity na Šumavě
Author	JJ
Date	2007-03-22
Source	Plzeňský deník
Genre	tisk
Respondent

Malá skupina vědců dala 5. března ministrovi životního prostředí Martinu Bursíkovi doporučení ke zpracování kalamity v Národním parku (NP) Šumava.

Pokud tato skupinka biologů tvrdí, že jejich doporučení je založeno na světově uznávaných přístupech k takovému typu událostí, nemluví pravdu. Šumavské NP jsou v evropském, ale i ve světovém pojetí neopakovatelné. Co platí pro území severoamerických NP, nemůže platit pro NP střední Evropy, podstatně ovlivněné lidskou činností. Asi 7500 hektarů suchého lesa a holin na Šumavě je toho dokladem.

Nízkou úroveň znalostí možných způsobů asanace kalamitního dříví projevila tato skupinka akademiků v samém začátku svého doporučení, když se domnívá, že likvidaci následků vichřice lze provádět jen za použití těžké mechanizace. Nejde-li ovšem o pokus znevážení lesnické činnosti obecně.

Velmi odvážné je tvrzení těchto vědců, že podle předběžných výsledků po orkánu Kyrill byly nejvíce narušeny lokality, kde byly v minulosti prováděny asanace po vichřici nebo kůrovci. Ze studií historie větrných kalamit na Šumavě vyplývá, že nejvíce bývají postihovány stále stejné lokality. Daleko větší podíl na šumavských kalamitách má reliéf terénu. Proto i v těchto lokalitách je výskyt kalamit a jejich intenzita častější a větší.

Případné nezpracování kalamity v těchto lokalitách v žádném případě nezabrání vzniku porostních stěn, jak se autoři doporučení domnívají. Ty přece vznikly při kalamitě. Nehledě na to, že případná holina vzniklá po zpracování kalamity bude mnohonásobně menší než plocha suchého lesa rámovaná porostními stěnami. Efekt ochrany těchto porostních stěn před dalšími vichřicemi a orkány suchými stromy má částečný význam jen v několika prvních letech po odumření stromů. Po pěti až 10 letech na těchto plochách stojí jen pahýly stromů vysoké několik metrů bez zjevného „protivětrného“ efektu.

Nepravdivé a zavádějící je další tvrzení, že území bez asanace se rychleji mění směrem k přírodnímu ekosystému. To může být částečně pravdivé jen tam, kde se vyskytuje přirozená dřevinná skladba mateřského porostu. Do většiny porostů, které tito vědci doporučili ponechat bez zásahu, je však potřebné „vnést“ zejména jedli, buk, klen, jilm a některé přípravné dřeviny. Bez lidských zásahů je vytvoření přirozené skladby otázkou mnoha staletí a trvá několikanásobně déle než v případě opačném. A tolik času nemáme.

Osobně bych se velice rád seznámil s odbornou a obhajitelnou studií, která na základě prokázaných a v praxi odzkoušených skutečností opravňuje tuto skupinku biologů k doporučení pro NP Šumava, které ministrovi učinila. To je neprovádět žádná asanační opatření v prvních bezzásahových zónách a v území druhých zón navržených jako bezzásahové.

Přál bych si, aby po orkánu Kyrill přestaly na Šumavě platit některé zákonitosti ve vývoji kůrovce, pokud se opravdu 20 % kalamity ponechá svému osudu. Pro případ, že tyto zákonitosti budou platit i nadále a dojde ke kůrovcové kalamitě, která může přerůst v ekologickou katastrofu, měli bychom si jména vědců, kteří radili ministrovi ŽP, dobře pamatovat.

Je smutným faktem, že ministrovi neposkytli doporučení ti, kteří mají o lesích v NP Šumava daleko větší a praxí prověřené znalosti.

Problém Šumavy již dávno není problémem odborným, ale problémem ideologickým. Na jedné straně vize divočiny po vzoru severoamerických NP, na straně druhé snaha o zachování zelené Šumavy i za cenu lidských zásahů.

JJ. Dlouhá Ves

Autor si přál zveřejnit pouze zkratku. Jeho jméno je ale redakci známo.