V ráji šumavském, 1972, Šumavské romány Klostermannovy

Z sumava-corpus
Přejít na: navigace, hledání
V ráji šumavském, 1972, Šumavské romány Klostermannovy
Author Karel Krejčí
Date 1972
Source Klostermann, K.: V ráji šumavském
Genre beletrie
Respondent

Karel Klostermann (1848–1923) je poněkud zvláštní postavou české literatury. Narodil se v Rakousku; jeho otec byl německý lékař, matka pocházela z rodiny šumavských sklářů francouzského původu; s otcem střídal často místo pobytu, převážně v západním českém pohraničí. Studoval na české střední škole, později působil jako profesor na střední škole německé v české Plzni. Psal německy do listů vydávaných Čechy na obranu českých zájmů, před vstupem na literární dráhu váhal, má-li psát německy či česky. Konečně pak ne nějakým náhlým přerozením, ale plynulým vývojem splynul úplně s prostředím českým.

Klostermannův vztah k národu byl neustále provázen snahou o vyrovnání národnostních protikladů; je to proces velmi častý u lidí působících tehdy na česko-německém pomezí, než se plně vyhranilo jejich národní povědomí. V městě a na pokročilém venkově oddělovala již ostrá hraniční čára Čechy a Němce, ale nebylo to ještě cítěno v zapadlých horských končinách, kam teprve pomalu pronikala moderní civilizace se všemi svými světly a stíny, a k takovým krajům patřila tehdy i Šumava. Totéž prostředí podmínilo i národnostní snášenlivost a silně vyvinutý pocit české krajové příslušnosti u staršího německého básníka Šumavy Adalberta Stiftera.

Klostermann byl v prvním desetiletí své činnosti skoro výhradně publicistou. Teprve r. 1890 vystoupil jako beletrista nejprve sbírkou povídek, psaných německy, ale již následující jeho romány jsou psány česky. Možná že příčinou tohoto obratu bylo nepříznivé přijetí jeho prvotiny německou kritikou, v podstatě to však bylo v souladu s jeho dvojjazyčností i s jeho krajovým národním cítěním. Vždyť i ve své činnosti novinářské psal německy pro Čechy a za Čechy.

O tom, že po stránce jazykové byl pro českou tvorbu plně zralý, svědčí úroveň jeho prvních románů, mezi něž patří jeho díla nejzdařilejší a ještě dnes nejčtenější (V ráji šumavském, 1893, Ze světa lesních samot, 1894, Za štěstím, 1895, V srdci šumavských hvozdů, 1896, Skláři, 1897). Od tohoto úspěšného vstupu do literatury, který mu zajistil trvalé místo v literární historii a neslábnoucí oblibu v širokých vrstvách čtenářstva, vyvíjí se jeho tvorba celkem jednolitě, bez zvláštních zvratů a výkyvů, vzestupů či sestupů po celé další čtvrtstoletí až do jeho smrti již v samostatném Československu.

Klostermann patří tedy generačně i hlavním obdobím své tvorby ke klasické skupině českých realistických prozaiků, v čele s Aloisem Jiráskem, Karlem Václavem Raisem a Terézou Novákovou. Tento český realismus se u nás poněkud v rozporu se světovým vývojem literárních stylů časově setkává s modernistickou revolucí let devadesátých. Evropská literatura má v té době již za sebou vrcholné období kritického realismu s velkými realisty francouzskými, anglickými a zvláště ruskými, také dílo Zolovo se již chýlí k závěru a počínají se uplatňovat proudy protirealistické a protinaturalistické, což má svůj ohlas i v Čechách. V praxi však tato střetnutí vážně nenarušují plynulý rozvoj raisovsko-jiráskovského románového typu, k němuž patří i Klostermann.

Jeho díla se řadí k soudobé próze vesnické, třebaže hlavními nositeli jeho děje nejsou sedláci ve vlastním smyslu slova, ale horalé s odlišným druhem práce a zvláštními podmínkami boje o živobytí. Projevuje se tu překonání idealizujícího pojetí v představách patriarchálního, civilizací nenarušeného venkova, vypěstované evropskou romantikou, vystupují i negativní rysy venkovského života a hospodářské podmínky, spoluurčující jeho rytmus.

Šumava nebyla pro českého čtenáře objevem. Znal ji už dobře z rozsáhlého díla Afolfa Heyduka, který se nejen snažil básnicky zobrazit divokou krásu šumavských hvozdů, ale líčil i těžkou práci a životní boj jejích obyvatel, dřevorubců, sekerníků, vorařů, lesníků a pytláků. Ve smyslu symbolickém uvedla Šumavu do české tradice Eliška Krásnohorská, která ji spojila s populární národní tradicí sousedního českého Chodska, které bylo vlastně součástí šumavského podhůří. Klostermann však nejhlouběji pronikl do tohoto spola tajemného světa, do neproniknutelných tehdy ještě houští šumavských pralesů i do psychologie jeho obyvatel.

Lidskými i společenskými typy i jejich příběhy, které líčí, připomíná Klostermannovo dílo realistický román ze selského prostředí, ať již máme na mysli Zolu, norské Seveřany nebo Poláka Reymonta. Tam všude se setkáváme s postavou zpupného, pánovitého sedláka, hrdého na svůj majetek a oslepeného bohatstvím, v protikladu s patriarchálním strážcem starých obyčejů a veřejné morálky, s mladým párem milenců, bojujících s překážkami o své štěstí, a naproti tomu s vesnickou kurtizánou, pohoršující vyzývavě uvolněnou erotikou vesnické obyvatele.

Avšak hlavním hrdinou děje – můžeme-li v této souvislosti použít tohoto termínu – je příroda, která tu není jen pasívním vnějším rámcem, nýbrž zasahuje dynamicky do osudů lidí, jednotlivců i celých kolektivů. U Klostermanna je jen na málo místech zdůrazněna tradiční krása horské přírody, jak ji vypěstoval evropský romantismus; ti, které obklopuje, kteří tu vystupují jako románové postavy, ji ani nevnímají, jsou s ní srostlí, tvoří vlastně její součást.

Nesetkáváme se s mileneckými páry nebo s básníky, kteří se za měsíční noci uprostřed horské divočiny dávají okouzlovat vznešeností přírody a představou boha, nýbrž s prostými lidmi, kteří se v polotmě po neschůdných a sotva poznatelných cestách mezi zrádnými bažinami a rašeliništi prodírají k svému cíli, k němuž snad ani nedojdou. Provází je hučení horské říčky Vydry, která si podobně jako oni hledá cestu mezi skalisky, balvany a vývraty; tento zvukový doprovod mění svůj tón, někdy uklidňuje, jindy se stává zlověstným, hrozí katastrofou.

Avšak vedle tohoto každodenního dění, jehož stabilita se jen znenáhla mění s postupem civilizace, je tato přírodní říše zachvacována i velkými nečekanými převraty, které zasahují celý kraj, ve chvilce kácejí odvěké lesní velikány, ničí životy kolem nich, ale přinášejí i nové možnosti práce a výdělku. Takové převratné zásahy do odvěkého, ustáleného řádu od základu mění charakter kraje i hospodářské podmínky jeho rozvoje, strhávají s sebou i osudy lidí. Dynamika přírodní je provázena dynamikou hospodářskou.

Právě takový převratný moment v životě Šumavy, přesně dobově i místně určený, zachycuje tento Klostermannův román. Strašlivá vichřice v letech sedmdesátých a po ní následující epidemie kůrovce sice ničila neúprosně romantickou krásu šumavských hvozdů, ale přinášela zároveň do kraje peníze a poskytovala ohromné zisky při kácení zamořených lesů, prodeji a zužitkování dříví; avšak tato nečekaná prosperita se po vyčerpání těchto přechodných možností změnila ve zkázu, zmnohonásobenou ještě burzovním krachem vídeňským. To vše vyjadřuje mnohoznačný titul románu: V ráji šumavském.

Román mí také své historické pozadí, které tu není jen dekorací, nýbrž stává se vlastním jádrem děje. Historičnost je jedním z nejvýraznějších rysů tohoto Klostermannova románu. Není to však historičnost v běžném smyslu slova, zahleděná do minulosti nebo obklopující běžné individuální příběhy kulisou známých událostí veřejného života, kontrastujících svou monumentalitou s osudy prostých lidí a příhodami, které nikdy nevejdou do historie.

Z historické přírodní katastrofy vyplývají skoro všechny složky dějové. Na tomto pozadí tradiční dějové epizody, šťastné a nešťastné lásky, vztah rodičů a dětí, promítnutý tu zvláštně do tragiky starého otce, odmítaného v neštěstí třemi dcerami jako v Shakespearově Králi Learu, sláva a pád pyšného boháče, manželské nevěry i zálety venkovské svůdnice, sňatky, neštěstí, nemoci i přirozené a náhlé smrti, uprostřed toho pak téměř ztracená cesta sympatického kladného hrdiny ke skromnému štěstí – to vše tu nabývá zvláštního, originálního zabarvení.

I hory a lesy mají své dějiny a jednu takovou historickou epizodu zachycuje Klostermannův „ráj šumavský“.