Veřejná správa5.

Veřejná správa5.
Author	Šumava tady a teď
Date	2005-12-08
Source	Šumava tady a teď
Genre	tisk
Respondent

Ministr a ministerstvo životního prostředí

Obec s půvabným kostelem a nejstarší hospodou na Šumavě je navlečená na útlé stuze silnice Vimperk–Strážný. „Vše je třeba vidět v delším časovém horizontu“, říká starosta Jiří Fastner. „Jestli chceme, aby tady obce existovaly, lidé se budou muset nějakým způsobem živit. Člověka, který byl zaměstnán v lese, nemůžete druhý den přeřadit do práce v cestovním ruchu. Musí si vytvořit nějaké zázemí, musí být pro ty služby připraven a vyškolen. Dneska dělá v lese šikovný dřevorubec za třicet až čtyřicet tisíc, když ho přeřadíte do cestovního ruchu, tak nemůže dělat ředitele hotelu, aby měl stejné peníze. A nemůže být majitelem penzionu, protože ten penzion musí vybudovat a celé podnikání připravit. Rychle ho zaměstná někdo jen jako údržbáře za 8 tisíc. Region musí také myslet na možnosti pro další generace. A obyvatelé nemohou být na každém kroku sevřeni nějakými omezeními. Mají právo na plnohodnotný život, stát by jim měl vyjít vstříc kompenzacemi a dotacemi. Otázkou také je, zda Národní park není příliš velký, jestli omezení nejsou příliš striktní. Protože v zahraničí vidíte, že podobné oblasti žijí a vydělávají, a zdá se, že újma na životním prostředí velká není. Je vidět, jak prosperují šumavské obce. Jak se třeba rozvíjí obec, která neleží ani v Národním parku, ani v chráněné krajinné oblasti, řekněme Lipno nad Vltavou? Jaká tam je výtěžnost a daňové příjmy na jednoho občana? Došlo tam k výraznému poškození životního prostředí? To jsou otázky pro odborníky“.

V Horní Vltavici byl poválečný odsun obyvatel masivní. Zůstaly jenom tři rodiny, které byly smíšené. Přistěhovalci přišli z vnitrozemí Čech, a také Rumuni, Slováci, Maďaři. Často se nezdrželi dlouho, pohyb osob tady byl značný a motivem byly mnohdy náborové příspěvky. Zůstali mnozí, kteří byli zvyklí na zaměstnání na státním statku nebo u lesů, kde jim denně někdo určoval práci. Pro lidi bez kořenů a uvyklé příkazům je každá změna těžká. Konec devadesátých let odstartoval v Horní Vltavici pravidelná setkání rodáků. V květnu je pouť, společná mše v kostele a malá slavnost na úřadě. Starosta připomínal, že účast je tak velká, že se často nemohou vejít ani do sálu. Osmdesátiletí, i devadesátiletí lidé jedou přes noc až tři sta kilometrů, aby byli včas na ranní mši, která začíná o desáté. Jejich krajanský spolek podpořil opravu kostela. Člověk se s přibývajícími léty začíná zajímat o místa, kde žili jeho předkové, kde on sám se nenarodil. Podobně je tomu i u potomků někdejších usedlíků.

Rodáci těžko chápou, proč bylo tolik domů zbytečně zbouráno. Vždyť Horní Vltavice měla například v roce 1907 kolem 2500 obyvatel, dnes je jich 400. Na katastru obce byly i četné samoty. I to je jeden ze sporů mezi starosty a Správou Národního parku. Krajina je nyní pustá, osamělá lidská sídla byla pro ni typická. Mezi Horní Vltavici a Borovou Ladou byla rovněž spousta vesnic, dnes zbývá pouze jedna. Pan starosta prozradil, že jeho rod pochází ze Svinné Lady a Nového Světa, předkové zde působili jako skláři a rolníci už od počátku osmnáctého století. Pamatuje si ještě, jak mu příbuzní jako malému chlapci líčili, co tu bylo hotelů a penzionů, které mezitím zcela zanikly. Infrastruktura pro cestovní ruch je zničená. „Říkali mi třeba“, usmívá se pan starosta, „že ještě ve třicátých letech vzal cesťák na záda krosnu s lepidýlkama a šel od Nýrska do Českého Krumlova tři neděle, než to prošel. Dneska to takový obchodní cestující projede autem za jeden den. Tehdy se tu museli ubytovat a stravovat. Když nahlédnete do novin z období mezi světovými válkami, vidíte spoustu reklam k cestovnímu ruchu. Byla také velká móda jezdit na letní byt. Teta měla na Bučině hotel a ještě po válce, když byla v Německu, jí psala spousta lidí, kteří tam jezdili. Uvědomili jsme si, že třeba jen na Bučině byly tři hotely. A všichni se uživili. Kdejaký spolek měl vlastní ubytovací zařízení, bydlelo se v soukromí. To všechno zmizelo bez náhrady“. Fungující obec na Šumavě by měla podle pana starosty stavět na cestovním ruchu. Nabídka musí být pestrá, někdo hledá klid, jiný adrenalinový sport. Jedni přijedou kvůli snowboardingu, další za běžeckým lyžováním, malý akvapark přitáhne další. „Když jsme navštívili jeden rakouský národní park“, vzpomíná Jiří Fastner, „připadli mi jeho představitelé okamžitě jako velmi schopní manageři obcí. Chlubili se, co mají všechno připraveno, jaké další podnikatelské aktivity zprůchodní, aby úroveň obcí šla nahoru. Přál bych si, aby Horní Vltavice měla dostatek finančních prostředků a vize, které máme, se nám podařilo uskutečnit.“

Zmíněné vize se točí hlavně kolem služeb pro občany, jako je údržba komunikací, a infrastruktury pro cestovní ruch. Chtěli by také dobudovat dům s pečovatelskou službou. Starosta má představu Evropského centra pro organizování volného času seniorů. Velký projekt by navazoval na dům s pečovatelskou službou a na specializovanou vnitřní turistickou infrastrukturu, protože seniorů bude přibývat.

Rozhledna na blízkém Boubíně byla výsledkem spolupráce členů mikroregionu. Prosadit ji nebylo ani trochu jednoduché. Protestovaly Děti země, Jihočeské matky, okrašlovací spolky. Mikroregion přišel o velké peníze, protože se všechno protahovalo a spadli pak do devatenáctiprocentní daně z přidané hodnoty. Nakonec ani Správa Národního parku rozhledně příliš nepřála, k dokončené stavbě byl zprvu omezený přístup jen z jedné strany. Uspokojivé řešení vzniklo až v srpnu letošního roku. „Abychom vyšli vstříc podmínkám občanských sdružení a orgánů životního prostředí, museli jsme přistoupit na to, že rozhledna nebude mít střechu. Jsou tam náročné klimatické podmínky, není to nejlepší řešení. Samozřejmě, střecha měla navržený tvar v profilu kopce, aby nepůsobila rušivě. Přes všechny průvodní obtíže se dílo podařilo a podívaná je odtud božská. Můžete si vychutnat panorama Alp, za ještě lepší viditelnosti je dokonce vidět Sněžku“.