Vlčí tao

Vlčí tao
Author	Jan Stejskal
Date	2004-05-03
Source	Ekolist
Genre	tisk
Respondent

Reportáž ze slovenského Čergova, kde pod názvem Vlčí vznikla na začátku dubna první soukromá přírodní rezervace ve střední Evropě, chránící les.

„Jednáme-li, aniž zasahujeme, nic není bez vlády.“ Lao-c´

„Boha jeho, tady je mrtvo,“ stěžoval si kotelník, jehož předchozí štací byly Tatry, na turistické chatě Čergov. Měl pravdu, ve veliké chatě jsem nocoval sám. Na slavnostní vyhlášení rezervace na konci března (oficiálně vznikla 1. dubna) se přijely podívat lecjaké důležité osobnosti. O 14 dní později už ale v lese, který se šplhá těsně pod vrchol 1100 metrů vysoké Veľké Javoriny, nepotkáte nikoho. Na trávě při jeho horním okraji tak máte dost času a klidu přemítat nad ojedinělým příběhem, který k vyhlášení chráněného území vedl. Lidé z lesoochranářského sdružení VLK nebyli spokojení se státní ochranou lesů, a tak je napadlo, že se pokusí nějaký les koupit a starat se o něj. Konkrétní příležitost se naskytla v roce 1997, kdy v místním tisku našli inzerát. K prodeji byl 21 hektarový, víc než stoletý jedlobukový les v čergovském pohoří. Líbil se jim, ale stál přes tři miliony korun. Takovou sumu k dispozici mnoho nevládních organizací věru nemá. Náčelníka VLK Juraj Lukáč vymyslel, že se budou po tisícovce symbolicky prodávat stromy z celého lesa. A nápad mu vyšel. „Mě to úplně fascinuje. Chceme po lidech peníze a jim se to líbí. Sbírka na les je jednoznačně naší nejúspěšnější akcí,“ říká.

Zastřelte to vlče

K lesu můžete přijít po široké cestě, mnohem hezčí je ale chůze po hlavním čergovském hřebeni. Na stinných místech se ještě kloužete po sněhu, na vysoko položených loukách je už ale teplo. V holých, zdálky šedivých až jemně nafialovělých bučinách snadno rozeznáte tmavě zelené jedle. Kolem je úplný klid, nad hlavou krouží káňata, občas vyplašíte laně, a když se vzájemně překvapíte z příliš velké blízkosti, zaštěká na vás srnec. Lesy ale skrývají i vzácnější živočichy. Medvěd je na celém Čergově jen jeden, takže byste museli mít opravdu štěstí (nebo smůlu), abyste ho potkali. Vlčí smečky tu podle Juraje Lukáče žijí dvě. Však se dá vlčí trus najít i na lesní cestě. Přímo v rezervaci vlk sice „nebydlí“, brloh má ale jen kousek opodál. Nadšení milovníků přírody z přítomnosti šelem ale mnozí místní nesdílejí. U jedné z vesnic našel chlap opuštěné vlče. Ujal se ho, ale celá obec na něj tlačila, ať ho zastřelí. Lidé se totiž báli, že přítomnost vlčete bude přitahovat další vlky a ti se začnou k vesnici stahovat – a nejspíš i žrát lidi. Všichni ale nejsou z vlků tak vystrašení. „Někdy na mě ženské, co v lese sázejí stromky, volají, jestli se na procházkách vlků nebojím. No nebojím, co by mi měli udělat?“ vypravuje Helena Cigľarová z Hertníku, která občas na výlet do kopců vyrazí. Většina místních ale do lesů nechodí, pokud nemusí. „Já tam nahoře na hřebeni snad ani nebyl,“ otáčí se na mě ve staré škodovce vlídný děda, když mě veze stopem na kraj čergovských kopců.

Strom vedle Jarka

VLKům na les nejdřív přispívali nejvěrnější příznivci, známí, přátelé a rodiny. V lednu 1999 se podařilo nasbírat první milion. „Hodně lidí to přesvědčilo, že se to může povést,“ vzpomíná Dáša Lukáčová z VLKu. Přibližně v polovině sbírky lidé začali kupovat stromy nejen pro sebe, ale také jako dary. Každý les má své příběhy, prudký jižní svah Javoriny plný darovaných kmenů ale obzvlášť dýchá emocemi. Jedna dívka prozradila svým spolužačkám, že za státnice na vysoké škole dostane strom, a kamarádky jí to záviděly. Samy prý dostanou jen „trapné zlato“. Fanynka Jarka Nohavici, která dostala strom od přítele, chtěla mít konkrétní kmen poblíž svého idolu (který si strom také koupil). Josef Běle, Ropák roku 2000, dostal jeden strom za trest. Americký letec Warren McDonald, který v roce 1944 po výskoku z hořícího letadla přistál na Slovensku na stromě, dostal buk pro případ, že by si to chtěl zopakovat. Malý háj má v lese Erazim Kohák i třeba český ministr životního prostředí Libor Ambrozek. „Vážíme si ale samozřejmě každého, kdo přispěje,“ vypravuje Dáša Lukáčová. Ne každý z dárců má svůj konkrétní strom. Jde o symbol, protože smyslem není jen chránit stromy, ale všechno, co je v lese, včetně půdních mikroorganismů (možná že ty především).

Vlci u Máchova jezera

Je už vlídný podvečer, když se toulám po okraji lesa. Cesta dovnitř rezervace je přehrazená. Poté, co les získal VLK, projel se po něm jeden nenechavý soused buldozerem. Dnes už by se přes kupu kamení těžko dostal. A i pěší návštěvníky by lidé z VLKa neradi viděli uvnitř rezervace. „Chceme, aby od nás měla příroda aspoň někde pokoj,“ usmívá se Dana Lukáčová. „Lao-c´ už před dvěma tisíci lety v knize Tao-te-ťing říkal, že nejlepší je nezasahování. A dnes všem připadá nenormální, že se o to snažíme,“ kroutí hlavou Juraj. A pokračuje nezvyklým teologickým výkladem. „I Jung kdesi říká, že smyslem příběhu o sedmém dni v týdnu, kdy Bůh nic nedělal, není nicnedělání, ale nezasahování. To je den oddychu hlavně pro okolí, ne pro člověka!“ zdůrazňuje. Když se členové VLKa rozhodli vyhlásit les za soukromou rezervaci, nastala pravá kalvárie. Pět let trvalo, než úřady její vznik odsouhlasily. Vůbec se jim nechtělo, k vyhlášení musely být donuceny soudem. Názvoslovné komisi se nelíbil název Vlčí, prešovský okresní úřad zase spekuloval, kde asi tak bude ochranné pásmo rezervace.

Podobně byly úřady zneklidněny důvodem ochrany. Rozuměly by ohledům na nějakou kytku nebo zvíře, ale chránit les pouze proto, aby si mohl jen tak růst? „To tam není nějaká květinka, která by se měla chránit?“ ptali se úředníci. V lese přitom vzácné květiny rostou. „Mohli bychom si vymyslet, že to chráníme kvůli nim, ale není to pravda,“ argumentuje Juraj Lukáč.

„Za dvacet let rostlinka zmizí a co? Rezervace se zruší?“ Rozlohu lesů, které se obejdou bez lidských zásahů, se VLK chystá neustále rozšiřovat. Ve stejný den, kdy byla vyhlášena Vlčí, se stala oficiální rezervací i její mladší sestřička Rysí. Rozkládá se na 37 hektarech ve Strážovských vrších a sdružení ji dostalo darem. Dál také trvá sbírka Kup si svůj strom. Do tří let by chtěl VLK vlastnit 200 hektarů. „Ano, je to ambiciózní plán,“ připouští Juraj Lukáč. Nechce ale zůstat jen u toho. „Poslední dobré slovenské lesy – a o ty nám jde – jsou na hranici s Polskem. Dá se říct, že poslední dobré české lesy jsou na hranici se Slovenskem,“ vysvětluje. Dlouhodobým cílem je získání těchto lesů a vytvoření hraničního pásu neporušené přírody. „Chceme se zmocnit fleků a pomalu je zvětšovat, až se spojí.“ Pokud se sdružení VLK podaří udělat pořádný lesní pás, přiblíží se Jurajovi i splnění jeho velkého snu, kterým jsou vlci přirozeně žijící u Máchova jezera. U vody se opalují nakrémovaní naháči a ve vedlejších lesích si v klidu a pohodě žije několik smeček. Že se takové myšlence každý směje, ho z míry nevyvádí. „Vlk prý s člověkem žít nemůže. A my jsme tady opice, nebo co?“ diví se. Kdyby lidé nechali dostatečně velký kus lesa na pokoji, vlci by se tam jistě vrátili. Nejbližším úkolem ale zůstává vytvořit jim nerušené prostředí tam, kde žijí.

Ostrovy a pásy divočiny.

Svatyně v kopcích Do čergovských kopců se opírá jarní slunce a člověku pomalu sestupujícímu z hor se svěží lesní vzduch v plicích mění v prašnou vesnickou cestu pod nohama. Ta ho přivádí do Hervartova k dřevěnému kostelu z 15. století. Vnitřní konstrukce je vytesaná z tisového dřeva. Na okolních kopcích tis už nenajdete, strom roste víc než tisíc let, a proto se lesy s jeho příměsí z těžby jen tak nezotaví. Gotický oltář je také ze dřeva, krásné jsou i stěny kostelíku, pomalované nejrůznějšími náboženskými výjevy. Když se do nich opře vítr, celá stavba romanticky vrže a skučí. „Máme pěkný kostel, že?“ usmívaly se pyšně stařenky s hráběmi, když jsem sháněl kostelníka, abych se mohl podívat dovnitř. Mají. A ještě hezčí svatyně jim začíná pomalu vyrůstat na blízkých kopcích.