Volání divočiny, Konvička, Zrzavý

Volání divočiny, Konvička, Zrzavý
Author	Martin Konvička, Jan Zrzavý
Date	2005/09/12
Source	Respekt
Genre	tisk
Respondent

Pár poznámek k dalšímu kolu války o Šumavu

Zkušenost praví, že památky lidové architektury zachrání spíš přivandrovalý chalupář z města než místní jezeďák. Podobné je to i s cennými přírodními lokalitami. Také v jejich případě překvapivě platí, že nejlhostejnější k nim zpravidla bývá domorodé obyvatelstvo. Dobře je to možné ilustrovat na příkladu šumavského národního parku, o nějž se po období relativního klidu opět začínají zajímat politici i média.

Faktor přírodní přepěknosti

V čerstvě zpracované koncepci Národního parku Šumava se objevily návrhy na nové vymezení zón přísné ochrany, jež by měly být prakticky ušetřeny lidských zásahů. Rozparcelování parku není žádnou novinkou, platí od jeho vzniku. Jenže v polovině 90. let se tehdejšímu vedení podařilo bezzásahovou zónu prakticky "zneškodnit" a rozbít ji do 135 nepatrných částí. Nový plán teď nepočítá s ničím větším (ani menším) než opětovným sloučením některých jejích úseků.

To však stačilo k tomu, aby lesnická sdružení, starostové šumavských obcí i regionální politici začali bít na poplach. Tloukli přitom zjevně dost hlasitě a účinně, neboť v příštích dnech se celou věcí bude na zvláštním zasedání zabývat i Senát.

Oč ve sporu jde? Pokud bude nová koncepce ochrany přírody schválena, přinese podle svých kritiků zkázu šumavských lesů a zánik "zelené Šumavy", na jakou jsme zvyklí, zkrátka zhoubu a zmar. Ve snaze něčemu takovému zabránit vznikla podivná aliance drsných zastánců mysteriózního "rozvoje" s lanovkami a bazény, a lidí, kteří mají přírodu tak nějak rádi (zhruba v duchu Přátel zeleného údolí) a představují si, že národní park je prostě park, a když je národní, měl by být co nejpěknější. Myšlenka, že by příroda měla být ponechána sama sobě, jim přitom připadá nepřijatelná především proto, že dosažení dostatečného faktoru "přírodní přepěknosti" takovou cestou zjevně není zaručeno.

Jasně se tak ukazuje, že ochrana přírody je především politikum a že se to nakonec bude řešit hlasováním. Je to víceméně dobře - není totiž žádný objektivní důvod, proč na Šumavě stromy postižené kůrovcovou kalamitou nekácet, stejně jako není žádný důvod, proč Pražský hrad nezateplit polystyrenem. Obhospodařovaná Šumava by jistě zalahodila lesníkovu oku a do Španělského sálu by určitě tolik netáhlo; v obou případech bychom však za takové vymoženosti zaplatili ztrátou fenoménů, které jinde nelze nalézt.

Ochranáři se ocitají v oprávněném podezření, že chtějí přírodu chránit pro její vlastní, vnitřní hodnoty, pročež s nimi není rozumná řeč. Vzhledem k mnohonásobné a mezinárodně jištěné ochraně celé oblasti přitom mají v rukou opravdu silné karty, a je tedy čas podívat se na výhody bezzásahovosti, které domorodcům evidentně unikají.

V první řadě stojí za připomínku, že přírodu chráníme především sami pro sebe a že i na chráněné přírodě se dá a má vydělávat stejně jako na chráněných památkách.

Vyrazí-li někdo do národního parku, předpokládá, že tam najde divočinu řídící se vlastními zákony. Pro tohle mnozí lidé neváhají křižovat kontinenty, trpět nepohodlím, a zejména platit.

Rozumí se, že přírodu bez lidských zásahů potřebujeme mít na dostatečně velkých plochách - pět hektarů rašeliniště obklopeného stejnověkými vysokokmennými smrky, seřazenými jako vojáci na přehlídce, iluzi divočiny nevytvoří. Pokud návštěvník z Holandska či Liberce najde standardní lesní závod, byť v kopcích, podruhé už nepřijede.

Obhospodařování Šumavy prostě znamená orientaci na ty návštěvníky, kterým je vcelku jedno, kde dovolenou tráví, jen když je tam pěkně, na úkor mnohem spolehlivější kategorie, která na Šumavu (do Českého Krumlova, do Slavonic) dorazila záměrně, poněvadž chce být právě tam.

Nalákat takové lidi, to se ovšem musí umět. Srovnání se sousedním Bavorským lesem, kam při poloviční rozloze a mnohem vyšších cenách přichází podstatně víc návštěvníků, ukazuje, že potenciál Šumavy zdaleka není vyčerpán. Jedním z důvodů přitom může být přehnaně prudivá aktivita ochranářů - snaha chránit Přírodu před ideologicky neblahou kontaminací byznysem. A také chronická neschopnost hierarchizovat ekologické zájmy, takže se nakonec stejným způsobem argumentuje proti zvěrstvům, jakým je například touha zdevastovat Smrčinu velesjezdovkami, i proti investičním akcím, které vlastně ničemu neškodí. Hlavním limitem Šumavy je však především to, že zatím stále nedokáže být dost neobvyklá.

Datlík tříprstý, a. s.

Čímž se dostáváme k biologickému opodstatnění bezzásahových zón. V debatách se šermuje ochranou "přírodních procesů", ale jde prostě jenom o to, nechat vodu, vítr, sníh i kůrovce, aby na vymezených plochách přeměnily dnešní uniformní porosty v mozaiku stanovišť, na nichž závisí rozmanitost rostlin a živočichů.

Veřejnost si bohužel pořád neuvědomuje, že husté a stinné smrčiny jsou na Šumavě stejně umělým výtvorem jako pšeničná pole o něco níž. I když se to skládá ze smrků, les to není, stejně jako pole není step, i když je zarostlé stepní trávou (pšenicí). Lesníci usilující o co nejvyšší výnos vytvořili jakousi umělou pseudotajgu, násilím udržovanou ve středových stadiích přirozeného procesu - ani fáze počáteční (přirozeně zmlazující stromky), ani pozdní (mrtvé dřevo) nejsou povoleny. Jak finančně a energeticky náročné je takové trvalé zamrazení v určitém stadiu vývoje, by mohla vyprávět mnohá hvězda pop-music.

Navíc se v umělých smrčinách samovolně spouští obnova porostů sibiřského typu. Lesy se už neobnovují na malých ploškách po pádu jednoho či několika starých stromů, nýbrž v grandiózním měřítku. Požáry, vichřice či dřevokazové způsobí, že stejnověký a jednodruhový starý les velkoplošně zkolabuje a je nahrazen stejnověkým a jednodruhovým mladým lesem. Přesně to se teď odehrává, minulým kolapsem byla např. klostermannovská větrná spoušť (1868-1870), teď zažíváme další, totiž kůrovcovou kalamitu. Kdo se pokouší vytvořit umělou tajgu, nesmí se divit, že se příslušný produkt v lecčem jako tajga chová.

Mají pravdu ti, kdo tvrdí, že šumavské smrčiny nejsou žádné pralesy, ale vesměs bývalé smrkové plantáže. Právě proto zažívají periodické katastrofy, přičemž dřevorubci a lesníci usilují o to, aby opět mohlo co nejdříve proběhnout jejich další kolo.

Původně byly zdejší lesy mnohem řidší - asi takové, jaké známe z Mrazíka. Měly mnohem víc světlin, potočních niv, doupných stromů a mrtvého dřeva v nejrůznějším stadiu rozkladu. O tom, že taková mozaika zdarma spontánně vzniká, se lze přesvědčit prostou vycházkou do přírody, budeme-li se tam - dle návodu konzervativního (tj. nezeleného) bavorského premiéra Stoibera - dívat nikoli nahoru na suché stromy, nýbrž dolů, na mozaikovité bujení nové generace smrčků na trouchnivém dřevu jejich předchůdců. Na rozdíl od vykácené paseky rozježděné těžkou technikou je ten suchý les tak překvapivě živý, že vyžaduje zvláštní slepotu to nevidět.

Právě na mozaice různých, někdy i extrémních stanovišť závisí většina vzácných lesních živočichů. V normálním "zdravém" lese nic zajímavého nežije a neroste, jak se lze rovněž snadno přesvědčit.

Zhruba polovina druhů evropských lesních živočichů například nějak závisí na mrtvém dřevě. Drtivá většina samozřejmě připadá na hmyz, což návštěvníka nedojme, ale mrtvé dřevo potřebují i mnohem atraktivnější tvorové, třeba celoevropsky ohrožený datlík tříprstý. Ten by se klidně mohl stát erbovním ptákem Šumavy a na ukazování takového unikátu se jistě lze i docela slušně přiživit.

Na prosvětlených lesích závisí i tetřev, pro jehož přežití jsou polootevřené, věkově rozrůzněné porosty s bohatým bylinným patrem a množstvím hmyzu důležitější než ochrana před rušením ze strany člověka. A rozvolněnější lesy potřebuje i řada motýlů, z nichž někteří na Šumavě přežívají již od dob ledových.

Ta lákavá možnost

Zastánci obhospodařování šumavských lesů mluví o nezodpovědném experimentu s bezzásahovostí, což navozuje představu, že se jaksi neví, co bezzásahový režim udělá. V dlouhodobém měřítku lze nicméně s vysokým stupněm věrohodnosti předvídat, že tento režim v rozšířených prvních zónách rozhodně nepovede k zániku lesa.

Šumavu, "na jakou jsme zvyklí", to pochopitelně změní, ale není čeho litovat. Nebudou-li Šumavané zcela neschopní, měla by je malá česká divočina uživit rozhodně líp než úmorná drvoštěpská dřina či točení klikou lanovky, k čemuž je hodlá odsoudit lokální politická reprezentace.

Lidé totiž rádi navštěvují místa, kde mohou potkat tetřeva, losa nebo rysa, i když je většina pochopitelně nespatří. Pseudolesy, kde je v žádném případě spatřit nelze, má každý z nás hned u domu či přinejhorším za konečnou tramvaje.