Vrátit Tatrám tvář

Vrátit Tatrám tvář
Author	Robert Mikoláš
Date	2005-12-05
Source	Respekt
Genre	tisk
Respondent

Nejmenší evropské velehory rok po katastrofě

Shlížím ze Starého Smokovce dolů k Popradu. Tisíce světel blikají do noci. Svit, Matejovce, Štrba a samozřejmě Poprad. Obce pod nejvyššími slovenskými horami viditelně ozařují široké okolí, nic romantického na tom ale není. Připomíná to pohled ze zámku Jezeří v Krušných horách do povrchových hnědouhelných dolů. Žárovky na velkorypadlech a dopravnících, lustry v podtatranských domácnostech. Ale ještě loni na podzim by takový pohled možný nebyl.

Do osudného listopadového dne roku 2004 bylo všech patnáct částí města Vysoké Tatry schováno v převážně smrkových lesích. Automobily a autobusy s návštěvníky kousek nad Popradem „zmizely“ v zelených tunelech, pasažéři typické električky si ve směru na Štrbské pleso či do Tatranské Lomnice připadali jako v říši Krále železnic. Teď si kupují jízdenky do Apokalypsy.

Nechat to jako dnes

„Vysoké Tatry vypadají jako rok po kalamitě. Jsou smutné. A protože se ta obrovská zničená plocha nachází vedle Cesty svobody, vnímají to lidé velmi intenzivně,“ říká ředitel Správy ochrany přírody Tatranského národního parku Tomáš Vančura. 75 % popadaných stromů už bylo odklizeno, zůstaly jen kořeny. K nebi trčí tisíce pahýlů, jeden vedle druhého. „Stráně vypadají jako nahé,“ dodává ředitel Vančura.

„Byl to zásah z vyšších míst,“ myslí si 85letá Rosálie Bekešová ze Ždiaru, obce pod Belianskými Tatrami. Řádění přírodního živlu zůstal Ždiar, stejně jako celá tato východní část Tater, ušetřen. O „dani přírodě“ ovšem mluví i obyvatelé nejvíce zasažených částí. „Chovali jsme se tu více než macešsky,“ je přesvědčena paní Adriana ze Starého Smokovce. Vinu mají i lesníci. Oblast zničených lesů totiž nespadala do nejvzácnějších a klidových částí TANAP. Od samého počátku byla určena k rekreaci.

Krutá pravda o stavu Vysokých Tater proto vyplula po „zásahu z vyšších míst“ jasně na povrch. Včetně necitlivých zásahů mocipánů bývalého režimu, panelákových hotelů, velkokapacitních jídelen a ubytoven pro odboráře, soch oslavujících „nového“ člověka. Na holých pláních tak nyní vyčnívají mnohé stavby, které do Vysokých Tater vůbec nepatří a které smrkový porost dlouhá léta zakrýval. K největším zrůdnostem patří nedokončený komunistický palác ve Starém Smokovci, kde se měl konat sjezd strany. Mezi neoklasicistními a secesními památkami Quida Hoepfnera a Gedeona Majunkeho vypadá jako stavba z vesmíru. Pochopitelně dodnes nevyužitá.

Osady ve Vysokých Tatrách včetně Smokovce vznikaly u minerálních pramenů a na lázeňství by se opět měly zaměřit. Některé vily a hotely z přelomu 19. a 20. století zejí prázdnotou, jejich rekonstrukce by určitě vrátila tatranským střediskům jejich ducha. Velké finanční skupiny, zejména J/T, která chce do projektu rekonstrukce investovat dvě miliardy slovenských korun, však ucítily šanci. A stejně tak i podnikatelé z oblasti cestovního ruchu: „Krátce po katastrofě jsme měli slzy v očích, po vystřízlivění jsme si ale uvědomili velkou příležitost pro zvýraznění jména Slovenska, pro oživení cestovního ruchu, který tu upadal,“ myslí si Miroslav Mikloš, ředitel hotelu Grand ve Starém Smokovci. O ochráncích přírody mluví jako o „ekoteroristech“ bránících rozvoji turismu. Uvědomuje si, že z Vysokých Tater se nikdy nestane středisko srovnatelné se Sestriere v Itálii či Chamonix ve Francii, přesto by si dovedl představit prodloužení dosavadních sjezdovek. Rozhodně by ale chtěl vybudovat zázemí pro hosty. Chybí totiž večerní vyžití a ve chvíli, kdy se tatranská střediska ponoří do tmy, vypadají jako mrtvá. Žádný bowling, žádná kasina, žádný noční život.

Starosta Vysokých Tater Ján Mokoš nahlas říká, že sjezdovky by měly zůstat v současné podobě, a to jak ve Smokovci, tak i na Štrbském plese a v Tatranské Lomnici. Lobbistický tlak je ovšem velký a promítl se i do tzv. Studie udržitelného rozvoje Vysokých Tater. Například snaha města postavit 150 nových rodinných domů je ale pro TANAP nepřijatelná.

Ti, kteří jen štvou

Rok od kalamity tedy bitva o budoucnost Vysokých Tater pokračuje a svědčí o tom i nynější titulky ve slovenských médiích: „Tatry, jaké už nebudou. Nad Tatrami se blýská. Varuji.“ Naštěstí stále všem těmto aktivitám svítí červená, maximálně oranžová. A to i díky občanských sdružením, kterým není osud velehor lhostejný. I když premiér Mikuláš Dzurinda označil nevládní organizace za „ty, které jen provokují a štvou“.

Zelená však celých dvanáct měsíců svítí těžařům a prodejcům dřeva. Každodenně vyjíždějí z Popradu plně naložené vlaky té nejkvalitnější suroviny. Nekončí ale ve slovenských dřevozpracujících závodech či nábytkárnách, jak by se předpokládalo a jak velí i selský rozum. Jako polotovar míří do zahraničí, zejména do Itálie. „Někdo si neuvěřitelně mastí kapsu,“ jsou o korupci přesvědčeni obyvatelé Vysokých Tater. Připomíná to dobu nedávno minulou, kdy se vytěžené dřevo z Čech levně vyváželo do Rakouska a zpět se dovážel drahý nábytek.

Hlavní otázkou nyní je, jak vrátit Vysokým Tatrám jejich tvář. Určitě ne stavbou nových moderních zařízení. Stejného názoru je i ředitel Tomáš Vančura, který nesouhlasí s budováním lyžařského střediska srovnatelného s těmi alpskými. „Proč chtějí Tatranci nabízet zahraničním návštěvníkům Tatry jako lyžařské středisko, Tatry jako středisko cestovního ruchu? Vždyť takových jsou desítky a stovky a většina z nich na lepší úrovni,“ diví se.

Tatry by měly lákat něčím úplně jiným. Návratem k lázeňství a divokou nedotčenou přírodou. Umělých zábavních parků jsou západní turisté přesyceni, čím dál více je láká původní architektura i panenská krajina a z toho by měly Vysoké Tatry vycházet. „Nejmenší velehory v Evropě. Poslední tiché místo na starém kontinentu,“ takové slogany by podle Vančury měly charakterizovat Vysoké Tatry a lákat zájemce.

Jejich symbolem je už po staletí medvěd hnědý. V současnosti jich ve Vysokých Tatrách žije kolem padesáti kusů, hlavně v Tiché a Koprové dolině, kde se největší slovenská volně žijící šelma nejčastěji rozmnožuje. Právě tam se ale krátce po loňské kalamitě vrhli lesníci a v jedné z nejcennějších lokalit začali těžit dřevo. Na protest proti tomu odešli pracovníci šumavského parku, kteří ve Vysokých Tatrách pomáhali odstraňovat následky přírodní katastrofy.

Kromě medvěda se ve slovenských velehorách vyskytují i další vzácná zvířata a rostliny. Vlci, rysi a pochopitelně kamzík, který je vyobrazen i v logu TANAP a stejně tak i parku z polské strany Tater. Kamzík tatranský se liší od svých alpských příbuzných tím, že žije jen nad úrovní lesa, ve skalnatých částech. Při horských túrách, třeba na Tériho chatu v Malé Studené dolině, na ně opět narazíte. Počet kusů tohoto donedávna ohroženého druhu se totiž konečně zvyšuje.

Uvidíme za sto let

A co dál? Jak vysvětluje Tomáš Vančura z TANAP, je potřeba jasně vymezit zóny A, do kterých člověk nebude vůbec zasahovat, a v těch dalších zalesňovat, aspoň 15 let. Problémem zůstává, jakými dřevinami. Určitě se budou vysazovat i listnaté stromy, je ovšem jasné, že v některých místech budou opět jen smrky.

Odpověď na otázku, jestli je jehličnan vhodnější než listnatý nebo smíšený les, nezná nikdo. Podle lesníků je nutný experiment, Tomáš Vančura na to odpovídá, že konečný „rozsudek“ o správném řešení vydá až příroda sama. Za sto let se prý sejde „zvířecí parlament“ spolu s lesníky, ochranáři a ekonomy a na něm se porovnají výsledky v „divoké“ zóně, kde k žádné regulaci nedošlo, se stavem lesa v místech umělých zásahů.