Vzpoura šumavských obcí

Vzpoura šumavských obcí
Author	Radovan Holub
Date	1994-02-08
Source	Klatovský deník
Genre	tisk
Respondent	Ludvík Friml, Jaroslav Rendl, Jiří Vomáčka, Jiří Frydlewicz, Josef Křivanec

O poměrech na Šumavě vyprávějí Ludvík Friml, starosta Modravy a lesní technik NPŠ, Jaroslav Rendl, člen obecního zastupitelstva Modravy, Jiří Vomáčka, starosta Kvildy a lesní strážný NPŠ, dr. Jiří Frydlewicz, předseda komise pro rozvoj Kvildy, a Jos. Křivanec, předseda Ski Clubu Sušice a aktivista sušického Ekofóra.

Za závažné a dalekosáhlé rozhodnutí platí nedávné vystoupení horské obce Kvilda z Regionálního sdružení Šumava, které dosud spojovalo 42 šumavských obcí okresů Klatovy, Domažlice, Prachatice a Český Krumlov s cílem co nejširší vzájemné spolupráce. Ke Kvildě se připojila obec Modrava a všechno nasvědčuje tomu, že odstředivé tendence mohou nastat i jinde. Odchod z Regionálního sdružení může totiž být symptomem choroby, která v organismu doutnala a najednou vyrazila na povrch. O problémech života šumavských obcí a dalších věcech jsem mluvil s lidmi, kteří v těchto obcích žijí a mají na jejich další rozvoj bezprostřední vliv.

• Proč se vaše obec rozhodla vystoupit z Regionálního sdružení?

J. Vomáčka: Za rok trvání této organizace můžeme konstatovat, že naše obec neměla ze svého členství prakticky nic. Bylo sice neustále proklamováno „posílení samosprávných funkcí území“, ale ze strany Regionálního sdružení byly snahy tyto funkce degradovat. Dalším faktorem, proč jsme se k odchodu rozhodli, je neplnění stanov sdružení, formalismus, nedostatečné pracovní výsledky a především pak rozdílnost problémů jednotlivých měst a obcí.

• Co navrhujete?

J. Vomáčka: Doporučujeme založit novou organizaci obcí, které leží v Národním parku Šumava třeba jen částí svého katastru. Jsou to Prášily, Srní, Modrava, Horská Kvilda, Kvilda, Strážný, Stožec, Železná Ruda, Hartmanice, Rejštejn, Stachy, Nové Huti, Borová Lada, Lenora a Nová Pec. Tyto obce mají aspoň trochu společné zájmy. Ty, co leží mimo Národní park, mají úplně jiné podmínky než my, například při schvalování staveb. Dochází pak k trapným omylům, když například jednatel Regionálního sdružení Miloš Picek řekne pro tisk, že „42 obcí něco odsouhlasilo“ a ono to tak není, protože některé souhlasily a některé ne.

• Jaké máte představy o budoucnosti svých obcí?

L. Friml: Nás může uživit jedině turistika. Veškerý rozvoj infrastruktury pro turistiku nám však od samého začátku vetovala správa Národního parku. Z tohoto důvodu se nedotvořil ani územní plán obce, protože zástavbu ve prospěch turismu nám park bez diskuse zamítl a my ztratili tři roky marným dohadováním. Teď před námi stojí dobudování čističky, výstavby rekreačního centra, co převzala Obchodní banka od KSČ a další rozestavěné akce. To bychom mohli mít hotovo v roce 1996. Pak uvidíme, co dál.

J Vomáčka: Naše obec ztratila jen dva roky, protože bývalý starosta Picek odmítl návrh našeho chalupáře ing. arch. Trávníčka, který nabídl, že územní plán obce vytvoří formou sponzoringu. Pan Picek zadal zhotovení plánu přes okres, tam však předloni došly finanční prostředky, takže plán stál. Jednání s ing. Trávníčkem jsem obnovil a v současné době se na plánu opět pracuje. Počítám, že letos v červnu bude hotový koncept k veřejné diskusi. Pokud jde o další rozvoj obce, potřebujeme na prvním místě vybudovat infrastrukturu. Obec se musí především orientovat na turistický ruch.

• Proč se lidem ze Šumavy neustále zdůrazňuje, jak je do budoucna bude živit turistický ruch, když je to zjevná iluze? Ani na německé straně hor to tak není. Cituji Lídu Rakušanovou ze Svobodné Evropy: „I ten ekologicky nejuvědomělejší lokální politik v Bavorském lese... ví, že se při hustotě osídlení na bavorské straně lidé pouze turistikou nikdy neuživí.“

J. Vomáčka: Ano, souhlasím s tím, že se obyvatelé Šumavy nemohou uvázat na jednu činnost. Jedno zaměstnání tady člověka neuživí, bude třeba je kombinovat.

• Chcete vybudovat infrastrukturu. Budete na to mít?

J. Vomáčka: Ještě před dvěma lety činila dotace pro obec 330 000 korun, v roce 1993 jen 37 000 korun. Dnes žijeme z vlastních zdrojů, ale ty nám bohužel nestačí. Jedinou šancí je využívat formy sponzoringu a kalkulace nabídek: Chceš si postavit penzion? Ano, ale za to nám uděláš trasu čističky. Chceš vlek? Ano, ale obnovíš nám vodovod. Rád bych se dožil doby, až obec bude moct žít z daní, ale zatím vidím jedinou možnost ve spolupráci s různými firmami, které sem přicházejí, protože dole je pro ně přehuštěno. Chce to však maximální opatrnost, protože bychom mohli dopadnout jako na Strážném, který de facto celý prodali jedné firmě. Důsledek je, že firma s obcí cvičí, jak chce a obyvatelé nemohou do ničeho mluvit.

L. Friml: Dotace pro naši obec činily předloni 60 000 a loni už jen 900 korun. Zatím žijeme z turismu, tj. z poplatků a daní a budeme postupovat podobným způsobem jako Kvilda. Například od firmy Tempotour budeme chtít postavit elektrárnu, od Obchodní banky zase prodejnu.

• Jak je to s pracovními příležitostmi v obcích?

L. Friml: Národní park v roce 1991 a 1992 občanům nasliboval, jak obec bude bohatnout, že na „péči o les“ bude potřeba víc lesního personálu než dosud, ale chyba lávky. Pracovních příležitostí začíná ubývat. Park sice vytvořil několik míst v pěstební činnosti, ale to je časově omezeno. Jiné možnosti tu v současné době nejsou a nevíme, kdy budou, protože zatím není vůbec vyřešena ekonomika parku.

J. Vomáčka: Od 1. l. 1994 máme všichni, THP i dělníci v lese, smlouvy se správou parku, který převzal lesy. Rozpadem státních statků došlo k monopolu pracovních příležitostí, které má nyní pod palcem park. Zaměstnanost je možná jen jeho prostřednictvím. Je to samozřejmě nezdravá situace.

• Máte však možnosti ve službách, ne?

J. Vomáčka: Je jich minimum, protože struktura rekreačních chat je pro obec nevýhodná. Odborová podniková rekreační zařízení mají při nejlepším jednoho správce a jednu uklízečku. Přitom ve vyspělých zemích připadá na tři ubytované hosty jedna osoba zaměstnaná ve službách. Nevím, jestli toho někdy docílíme. Pokud ano, znamenalo by to při kapacitě Kvildy 450 lůžek zaměstnání pro všech 170 obyvatel i s dětmi. Další bolest Kvildy je pila, která zaměstnávala 35 lidí, patřila státnímu statku. Šla do malé privatizace, koupili ji podnikatelé z Příbrami, rozloučili se s místními a zaměstnali své lidi. Daně z pily zůstávají v Příbrami, zaměstnanost tu padla kromě jednoho občana, který pracuje na pile.

• V materiálech sušického Ekofora jsem se dočetl, že obec Kvilda místo proklamovaného bohatnutí dokonce chudne. Jak to je?

J. Frydlewicz: Ano, souvisí to s činností Národního parku. Pokud park obcím neumožní, aby si vytvářely podmínky pro bohatnutí, je marná jakákoli další snaha. Příklad: cyklotrasy. Podnikatel si nakoupí horská kola, otevře půjčovnu, ale hosté vzápětí zjistí, že nemají kam jet. Takový podnikatel záhy skončí.

J. Vomáčka. Řekl bych to takhle: Národní park dostal od ministerstva velké pravomoci, ale nedokázal je využít, jen je zneužíval. Z titulu státní správy si v našem regionu uzurpoval rozhodování o všem. Na jednání o územním plánu regionu Šumava, bylo jasně řečeno, že není v zájmu správy parku plán projednávat s obcemi. Navíc park z přírody vyloučil lidi a zabýval se pouze ochranou lesů a zvířat. Tím došlo k rozkolu mezi ním a obcemi.

J. Frydlewicz: Možností pro to, aby tu lidi mohli žít a pracovat zůstávají z titulu ochrany přírody totálně omezeny. Nedovedu si představit, jaké patálie by musel prodělat pekař, který by se tu chtěl usadit. Přitom kvalifikované lidi nutně potřebujeme. Místo toho vyšlo genocidní usnesení vlády č. 352 z 13. 5. 1992, které dále obce omezuje a počítá jen s nepatrnými přírůstky obyvatel. V důsledku toho obce neustále stárnou, vylidňují se a zájem lidí žít a pracovat v parku klesá na nulu.

• Je známo, že šumavské obce mají minimum stálých obyvatel, ale lidnatí o víkendech, kdy sem přijíždějí chataři a chalupáři.

J. Frydlewicz: Jenže tenhle jev nic neřeší a považuji ho za nedobrý. Chalupář má zájem jen žít na svém pozemku a nic víc ho nezajímá.

• Chalupáři jsou však stálými zákazníky služeb a pravidelnými turisty, ne?

J. Frydlewicz: Podívejte se, jaké služby a jaký turismus? Tady pro rozvoj turismu a služeb neexistují žádné atraktivity. Máme jednu, a sice kostel. Turista přijde, podívá se a zase odjede. Vyrazí na Bučinu nebo na prameny Vltavy, přijde otrávený, že šel jen lesem, nic neviděl, na žádné občerstvení nenarazil a musel stejnou cestou zpátky. Byl tu záměr pořádat kočárové vyjížďky na Bučinu potom, co ochranáři zarazili trasu německého elektrobusu na hranici. Statut běžného přechodu to neumožňuje. Němci dokonce chtěli v roce 1990 opravit silnici z Bučiny na Kvildu nákladem 6 milionů Kč, ale park byl zásadně proti a navrhoval, aby se silnice rozrušila.

• Bučinu jsem si prohlédl. Jde o bývalou nejníže položenou obec u nás, v níž zbyl ještě jeden objekt, ideální pro služby. Proč ho nevyužíváte?

J. Frydlewicz: Ano, manželé Markovi tento dnes zchátralý objekt získali v restituci, ale nesmí ho obnovit, o podnikání nemluvě. Vybudování penzionu by je přišlo řádově na dvacet milionů. V dnešní situaci nemají naději na téměř žádnou návratnost. Místo, aby jim pomohli, sehráli na ně habaďůru. Místopředseda parlamentu Vlach manželům Markovým napsal, že „druhá strana“ si vybudování penzionu na našem území nepřeje. Napsal doslova: „Správa NPŠ a CHKOŠ... musí mít na zřeteli podmínky, které jsou respektovány na druhé straně hranice, neboť váš objekt bezprostředně souvisí s první zónou Národního parku Bavorský les.“ My jsme si to ověřovali a zjistili, že druhá strana proti tomu nemá nic. Ochranáři staví manžele Markovy před další a další podmínky. Musí prý předložit průzkum broučků – který by stál 30 tisíc korun. Po jmenování nového ředitele NPŠ majitelé přece jen doslali od parku rozhodnutí, za jakých podmínek lze objekt opravit. Jsou sice nepřijatelné, ale aspoň nějaké.

• Co by se v obcích dalo dělat?

J. Frydlewicz: Dám příklad. Kvilda má 450 lůžek, ale nemá prádelnu. Prádlo se vozí do Volar nebo do Sušice. V prádelně by se uživily hned dvě, tři pracovní síly. V benzinové stanici s malým servisem by mohla bydlet a pracovat jedna rodina. Bývalý pracovník správy parku ing. Musiol nám k tomu řekl: Vy jste se zbláznili!

• Jak hodnotíte současnou situaci, pokud jde o turistické trasy a nabídku služeb na trasách?

J. Křivanec: Turistické trasy jsou v současném stavu špatným kompromisem. Chybí tu především logika využití krajiny pro její přirozenou funkci. Jen málo míst v republice má tak dobré předpoklady jako centrální region Šumavy. Mohly by tu vzniknout pestré a všestranné služby, od fitness centra přes jízdárnu, kuželník až po herny. Mohly by tu vzniknout zajímavé trasy včetně pěších přechodů do Německa. Nevznikly, protože park je nepovolil. Nepochopil společenskou funkci této oblasti. Mohu potvrdit, že stávající trasy připravovali značkaři s nechutí, protože s nimi vnitřně nesouhlasí. Trasy totiž nenabízejí možnost komplexního poznání krajiny od historických památek po přírodní zvláštnosti.

• Jak může Národní park „nepochopit komplexní poznání krajiny a její společenskou funkci“, když „poznat a prožít“ přírodu patří k jeho základním postulátům?

J. Křivanec: Ještě než byl otevřen pěší přechod Bučina, jsem se stal spoluautorem triatlonového závodu Za železnou oponu. Národní park se stavěl všemi způsoby proti a náměstek NPŠ ing. Skolek se ani neobtěžoval přijít na závěrečný večer, kam byl pozván. Národnímu parku nevadí, když sem přijede pět set lidí pěstovat tzv. volnou turistiku, ale vadí mu organizovaný závod pro 200 účastníků, který je mnohem lépe zvládnutelný. Čili vůbec nezná základní metody, jak se rozvíjí turistika, a přesto do ní mluví. Jsem místopředsedou Západočeského lyžařského svazu, ale o lyžařských trasách se mnou nikdy nikdo nejednal, přestože vím, za jakých podmínek je možno turismus optimálně rozvíjet. Pokud nedostanou obce pravomoci, aby mohly pracovat podle námětů specialistů, bude se turistika rozvíjet jen nahodile nebo kampaňovitě, aniž by se využilo všech hodnot krajiny ve všech ročních obdobích.

• Bývalý ředitel Národního parku Jiří Kec mně několikrát říkal, že jedním z cílů práce parku je návrat obyvatel k původní šumavské identitě. Bylo by to východisko?

J. Vomáčka: V žádném případě. To bychom mohli také říct lesákům, aby šli do lesa s břichatkami a myslivcům, aby si vzali luky a šípy. Základ je v tom, aby lidi mohli normálně žít na slušné civilizační úrovni a vydělat si.

J. Křivanec: Chybí tu tisíce lidí, kteří tu žili před válkou, a já se domnívám, že život tu už nikdy nebude takový, jaký byl. Tehdy stačilo mít kousek lesa a kousek louky. Takový styl života dnes člověka nejen neuživí, ale ani ho nelze přijmout.

• Dobře, tak jaké jsou náměty lidí, kteří by se tu chtěli usadit?

J. Rendl: Každý by chtěl samozřejmě mít penzion nebo hotel. Jenže podnikatele je třeba usměrňovat. Vybudujte si malý penzion a u něho informační středisko pro park, obchod atd. Tady je problém s pendlujícími turisty. Lidi sem jezdí za sněhem desítky kilometrů. Ráno sem, večer zpátky. Nemuseli by. Mohli by se tu vyspat a přišlo by je to levněji. Jenže proti téhle koncepci stojí park, který vydává zákazy, ale nikoli jasná kritéria, jak tu žít.

• Vysvětlete mi, jak chcete podchytit turistický ruch, když vzdálenosti z jedné obce do druhé jsou relativně velké, neexistují opěrné body a ty, co jsou, jako například Javoří Pila, chce park zbourat? To je začarovaný kruh.

J. Rendl: Věřím, že turistický ruch se nám podchytit podaří. Proč by se tu například s pomocí různých nadací nemohly postavit malé penzionky pro regeneraci dětí v dobách inverzí, to jesthlavně mezi sezónami?

• Dobře, mně jde ale o něco jiného. Turista musí urazit deset kilometrů, aby od vás někam došel. Dojde, podívá se a musí zase honem zpátky, protože nemá k dispozici žádný záchytný bod, jako je to na německé straně.

J. Rendl: Předně musíme umět něco na území parku nabídnout a za druhé uvažovat o alternativní dopravě, to jest kola, ekoautobusy, koně. Proč by u nás nešlo poučit se u sousedů, kteří mají v dolní části Národního parku oboru, ideální pro menší výlety s dětmi? Kdo chce, může pokračovat nahoru po atraktivně a přehledně označených trasách. Němci si tímhle způsobem lidi z center nenásilně odtlačí ven.

J. Křivanec: Vezměte si šumavské obce v Německu. Každá z nich disponuje nabídkou přibližně třiceti různých aktivit, k nimž nepočítám restaurace a obchody. V naší oblasti se dá uspokojivě pěstovat turistika po několika většinou nezáživných trasách. Jinak tu neprosperuje nic. Tohle území je hluboce zanedbané. Na Modravě existuje jediný penzion, jediná hospoda a jediný obchod. Přitom na celém území Šumavy nenajdete tak krásnou náhorní planinu položenou ve výšce nad 1000 metrů jako mezi Kvildou a Prášily. Dalo by se tu rozvíjet až šedesát různých aktivit za předpokladu, že tu vzniknou fungující zařízení a pochopitelně, uzná-li někdo pravomoce obcí. Na sklonku minulého roku dal Národní park konečně poprvé ve své historii možnost starostům vyjádřit se k lyžařským trasám. Během krátké doby se dokázali shodnout a návrh je dnes k dispozici. Park kupodivu souhlasil s trasou k Roklanské hájence. Nyní zbývá obnovit historickou cestu na Luzný přes Březník, z Prášil na Gsenget a otevřít tu hraniční přechody. Základní filozofie tras spočívá v tom, aby se turista nemusel vracet zpátky po stejné trase a mohl využívat opěrných bodů, které jsou na druhé straně hranice.

• Budou tyto trasy přístupné cykloturistům a pěším na jaře?

J. Křivanec: Ano, jsme je schopni připravit s tím, že na trase bude možnost ubytování v Srní, v Modravě a v Prášilech. Bylo by však třeba vybudovat záchytné body. V tom spočívá rozumná regulace turistiky. Nikoli v tom, že se většina cest zakáže nebo neoznačí a lidé nebudou mít kam jít, případně budou chaoticky rejdit tam, kam by neměli.

• Na Poledníku existuje ideální záchytný bod, ale zeje prázdnotou. Proč nejsou tyto stavby po vojácích využívány?

L. Friml: Javoří Pila má být bohužel zbourána a Poledník by měl využívat Klub českých turistů napůl s Národním parkem, který by tu zřídil informační centrum. Existují i další záchytné body jako například hájenka na Březníku a Roklanu, které se dnes rozpadají, přestože mají historickou hodnotu. Bylo by třeba tam zajistit jednoduché ubytování a občerstvení, protože hlavním nedostatkem všech jmenovaných tras je velká vzdálenost do výchozího místa. Národní park se však staví proti.