Záplavy jsou důsledkem devastace našich lesů

Záplavy jsou důsledkem devastace našich lesů
Author	Karel Kaňák
Date	2003-05-13
Source	Lidové noviny
Genre	tisk
Respondent

Les je hlavní podmínkou jakéhokoliv života na Zemi. Ačkoliv Mars má také jisté známky možnosti existence živých bytostí, nemá tu hlavní podmínku – les, a tak tam řádí prachové bouře, jaké známe z ledových dob. Tam jednou, za příznivých okolností, vznikne tato zázračná tlumicí vrstva, která pod svojí ochranou udrží veškerý možný život.

Pod ochranou lesa se shromáždí nespočetné množství půdních mikrobů a dalších miniaturních i větších živočichů a rostlinných druhů, které začínají tvořit živnou půdu pro celé generace větších živočichů i vysokých stromů. Stačí les odstranit, začne se z holoseče vypařovat z jednoho hektaru tolik hmoty CO2, jako vypaří blízká fabrika. O tom se moc neví. Slunce vypálí veškerý život z půdy a trvá nová evoluce k původnímu stavu 1500 – 1700 let, než se přirozený stav lesní půdy navrátí.

Holoseč ničí vše a stav půdy se vrací do doby Marsu. Kromě toho ovšem vzniknou další katastrofy: Odkrytím holé půdy vznikne nad plochou kontinentální klima s prudkým kolísáním teplot namístě a ve vyšší sféře se vytvoří těžká klimatická porucha. Podle velikosti holoseče vznikne nečekané vichřice, někdy, jako v poslední době, smršť a někdy dokonce tornádo, doprovázeny monzunovými dešti, u nás dosud neznámými.

Ministr na odborníky nedalNa jaře 1982 mé ředitel lesního závodu Klášterec nad Ohří požádal o radu. Nebyl spokojen s vápněním horských hřebenů Krušných hor, protože věděl, Že kde je zima a vlhko, tam je kyselo (borůvka, brusinka atd.). Naložil mě do auta a odvezl do hor. Uviděl jsem hřbitov stromů vybílených sluncem a už jsem věděl, co si musím v přírodovědecké literatuře najít. Dal jsem mu dva a půlměsíce lhůtu. Pak jsem tam přijel a věděl jsem velmi mnoho nového o všech okolnostech tohoto procesu. Na horách jsem viděl ještě vybělené kmeny mrtvých smrků od slunce a okamžitě jsem napsal ministrovi zemědělství, lesního a vodního hospodářství, aby ho nenapadlo tyto mrtvé lesy nechat kácet. Velice mé zklamal, objednal těžaře z celé republiky a nechal pokácet 70 kmplochy uhynulých smrčin v zimě 1982/3.

Vichřice zpustošila Žatecko

Na jaře byli „šťastné“ hotovi a ministr byl spokojen. Po vykácení mrtvých smrčin zůstala na zemi vrstva hnědého jehličí, do kterého pálilo slunce. Ale 10. července 1983 se strhla smršť z hor, zpustošila celé Žatecko, sloupy z chmelnic létaly ve vzduchu a z haly pro velkostroj na česání chmele ve Strojeticích u Podbořan uletěla plechová střecha o rozměrech15 x 30 m a ve vzdálenosti 7 km odtud padla na pole. Naše teta v téže obci objímala višeň na dvoře 5 m od vchodu a nevěděla, zda ji to vytrhne i s kořeny. Žatecká zahrada ovocných sadů a stromořadí byly totálně zdevastovány ledovými vejci velikosti 4 cm a tak zůstaly dodnes. Černé větve utlučených ovocných stromů roubí dosud silnice jako bolestná připomínka.

Ministr se v té době zodpovídat nemusel. Tak končí přehlížení výstrahy odborníků. Celý příběh jsem doslova popsal v sešitku (60 stran), ovšem anglicky, aby byl pro tyto „inteligenty“ méně nápadný (Contribution to maintaining continuity of the Norway spruce in the Ore Mountains 1988, česky Příspěvek k udržení kontinuity smrku v Krušných horách – vydalo Západočeské muzeum Plzeň), protože by tehdy pochopitelně nebyla připuštěna k tisku. To byla moje první zkušenost.

Holoseče mají vliv na záplavy

Po politické změně se odstěhovala jedna z dívek naší plzeňské vědecko-umělecké skupiny do Mnichova, kde měla příbuzné, ale pamatovala na mé vždy lesoochranářským listem časopisu Frankfurter Zeitung, kde popisovali různé historky z lesa i ochrany přírody. Jeden německý profesor tam jednou napsal o tom, jak navštívil v Amazonii svoje krajany, kteří tam káceli amazonský prales. Ptal se jich, proč to dělají. Odpověď: „No, mají tu růst místo takového křoví rajská jablíčka, to myslíte, že je špatné?“ „A máte na to povolení?“ „Samozřejmě. Potvrdil to ředitel Výzkumného ústavu.“ Tak k němu zajel do hlavního města. „Pane řediteli, byl jsem v Amazonii a oni tam kácejí les.“ „Tomu šmejdu říkáte les, pane profesore?“ „A nemáte obavy z nějakých nepříznivých vlivů na klima i prostředí?“ „Máte na to důkazy?“ „Nemám, ale až je budu mít, bude už přece dávno pozdě.“ Amazonský prales roste především na písečné půdě. Jak ta se odkryje slunci, už nikdy na ni nic neporoste (viz bývalá zeleň Sahary). A do té doby byly v Mexickém zálivu, přesně řečeno na Floridě, každoročně dvě velmi divoká tornáda, jedno na jaře, druhé na podzim. Za krátký čas jsem se dočetl, že se tato tornáda rozmnožila na sedm a z pobřeží se stále více posunují dále do vnitrozemí.

Lýkožrout koná svou povinnost

Když jsem nastoupil do nově založeného Národního parku Šumava, vybral jsem si svůj obor: Oddělení evoluce lesa, protože se to týká toho, co je v národních parcích nejdůležitější. Přísná ochrana přírodních zákonu. Začal jsem sledovat zdravotní stav smrků, kterým začínaly prosvítat koruny, čili odpadávat přebytečné jehlice. To ovšem dělají lípy na Václavském náměstí, když nastanou červencová vedra a nedostatek vody v půdě pro výpar. Věděl jsem ovšem, že se tehdy nacházíme v „suchém století“ (1865–2000), a to smrku nestačí pro mělký talířový kořenový systém stejně jako v imisní oblasti Krušných hor. Nedostatek vody tam na severu způsoboval malý tlak vody v uzavíracích buňkách průduchů jehlic a škvírami tam vnikal plyn, který spálil chlorofyl a smrk uhynul. Tady to vyhlíželo jinak. Vzduch byl bez imisí, ale nedostatek vody způsobil stejně celkové chřadnutí, které se příští roky prozradilo chorobnou plodivostí, čímž druh zajišťuje svoje přežití na místě jeho budoucích generací. Čili lýkožrout tam dělal jen svou povinnost, stejně jako imise v Krušných horách. Oba krátili průběh chřadnutí až k úhynu. Příčinou byl v obou případech nedostatek vody v půdě. Soustředění veškeré pozornosti na lýkožrouta a jeho biologii odvrátilo pozornost od jeho úlohy v ekosystému, tj. čistit porosty od chřadnoucích stromů a ponechat ty, které zázračné přežily.

Dokud chřadnou smrky, škůdce nic nezastaví

V té době nastoupil za ředitele Bibelrietra v Bavorském národním parku můj přítel, předtím ředitel městských lesů Nürnberg Karl-Fridrich Sinner a měl hned zpočátku obavy z toho, aby se mu lýkožrout nedostal do nejvyšších poloh, kde se těžko zalesňuje, a ptal se mne, co bych mu poradil. Bohužel moje rada byla smutná: Dokud budou chřadnout smrky nedostatkem vody, do té doby se může šířit lýkožrout kamkoliv a není možno mu v tom zabránit. Je to jeho povinnost podle přírodního zákona.

Není nejmenších pochybností, že ohromná holoseč ve jménu lýkožrouta, ač menší než v Krušných horách, ovlivnila silně zátopy v oblasti Otavy jak následkem holosečí po vichřící na Šumavě v osmdesátých letech XIX. století, tak i té holoseče současné. V každém případě to ukazuje na naprostou neschopnost pochopit v lese řád přírody a zachovat mrtvý les, pod který nalétávají druhy přežívající a nad nimi pomalu řidnou koruny mrtvých stromů přesně tak, jak to potřebuje mladý les přirozené vzniklý. Výmluvy na nebezpečí padajících mrtvých stromů jsou na úrovni úvah dětí z mateřské školky.

Závěrem je možno říci s předešlými důkazy, že moravské zátopy (1997) i české (2002) v části ČR jsou přímým důsledkem holosečí. Někdy navíc spojenou s krádeží. Také při stavbách dálnic se musí vykácet pás lesa 150m široký, pro těžké stavební stroje a další mohutné stavby různých podniků, kdy všichni jsou názoru, že kácet les je ten nejsnadnější způsob, jak získat vhodnou parcelu, čili je bez ceny. A to pokračuje, aniž by se bralo na vědomí, že tyto záplavy byly vždy způsobeny předešlými holosečemi a stálým ubýváním plochy lesa v naší zemi, ale i v zemích sousedních. Jednou ze smutných a nejdůležitějších příčin je ovšem naprostá ignorance médií vzít tento fakt na vědomí a dát mu dostatečné důrazný význam.

Lze konstatovat, že záplavy jsou přímým následkem devastace půdy čili drancováním všech přírodních zdrojů pro účely obchodní, ovšem nejen u nás, ale také ve všech sousedních státech Evropy.